Vibo Valencia Marina

Dopoledne se pracuje na lodi. Ne kvůli televizi, ale protože práce na lodi vlastně nikdy nekončí. Před polednem jsme začali zvedat kotvu. Už ani nepočítám po kolikáté. Nejenom obrazně jsme to ale udělali za minutu 12. Abychom si ušetřili námahu, dáváme do vody málo řetězu a tak kotva nedrží nikdy na 100 %. Hodinu držím loď na motoru na místě a celá posádka točí tím ohromným flašinetem s cílem, co nejdříve vypadnout. Za minutu 12 také přistáváme u benzinky. Rychle nabrat přes 1000 litrů paliva a máme chvíli klid. Pumpaři odešli na siestu a my tu můžeme v klidu vystřídat – po česku (zadarmo).
Ve 14 hod. dorazil televizní štáb České televize. U lodi zastavil expediční obytný vůz s nápisem ACAPULKO. Vyskočil režisér a kameraman v jedné osobě – Mirek Čapek, fotograf – Ivan Vala, a moderátor i komik – Tomáš Hanák. Tahala se lana, lezlo po stěžních atd. – pro nás už rutina. Počasí nám sice moc nepřálo, protože se v rychlých intervalech střídal vítr od 0 do 40 uzlů. Několikrát jsme vytáhli a pak zase schovali všechny plachty. Loď stála a hned se zase divoce nakláněla pod nápory větru. Ale nevadí – aspoň bylo co filmovat. Myslím, že nás to všechny moc bavilo. S Tomášem jsme i fajn pokecali. Je to zvláštní pocit mluvit s někým koho člověk až doposud znal jen jako hvězdu z bedny zvané TV. Na začátku jsme měli trochu obavy jak se k nám obyčejným lidem bude chovat. Monika se nás dokonce všechny snažila umýt, oholit a převléct do čistého (popravdě řečeno marně) ale jsem rád, že se to ukázalo jako zbytečné. Všichni tři mezi nás rychle zapadli a cítili jsem se dobře. Možná ty mýty smazal už na začátku fakt, že všichni námořníci na celém světě si prostě tykají.

Tropea

Opět sobota – ty nemám rád!!! Vstávání, úklid celé lodi a loučení s lidmi, co na začátku přijdou jako klienti a na konci odcházejí jako přátelé. Na památku nám tu zbylo spousta vína a vzpomínky. Když jsme loď stavěli, tak jsem si ani neuvědomoval, že se může skvěle hodit i k setkáním jako třeba akce „spolužáci“. Bylo to fajn.
Ale dost sentimentu a vzhůru do práce. Kluci uklízí a já se za každou cenu opět snažím sehnat nový generátor – alespoň nějaký. Výběr nebyl žádný, ale měl jsem štěstí v tom, že jsem sehnal to nejlepší, o čem jsem kdy snil – tichý, úsporný a maličký, přesto s výkonem 2 kW. Cena 1500 EUR tomu odpovídala.
Kotvu ale pořád zvedáme ručně, tak ven s ní a vzhůru do Vibo Valencia Marina. Tentokráte už tu není veletrh a tak jsme se u mola moc neohřáli. Zásluhy z minulého týdne už se nepočítají a tak nám slušně řekli ať vypadneme. Nic ale nefouká a tak nám stání na kotvě přes noc vůbec nevadilo.
Na loď dorazil nový kuchař – Jožka z Moravy. Teprve později se ukázalo, že je to zároveň elektrikář. Božská to kombinace – nebesa mě vyslyšela.

Strombolicchio

Budíček je dnes později – zželelo se mi unavených poutníků. Když se ale probudili, přeplouváme k ostrovu Strombolicchio a po úzkých schodech vylézáme na jeho vrchol. Ty výhledy stojí za to. Na okamžik jsme se propadli o pár set let zpět a to když kolem naší lodi pomalu proplula naše známá – brigantiny Florentina. Filip byl zklamaný. Stál na vrcholu té hory, sledoval jak se lodě v 30 metrovém rozestupu míjejí a povzdechl si: „Ach jo – konečně bude bitva a já u toho nebudu“. Viky a další členové podsádky na palubě zatím sváděli bitvu s tím, jak se dostat pod sukně 7 členné (velmi neobvyklé) ženské posádce této lodi. Zase ale skončilo jen u řečí.
Vydali jsme se směrem k Itálii. Zatím nefouká a tak motorujeme. Cestu nám zkřížila mořská želva. Nechal jsem vypnout motory a potichu a po pirátsku jsme se sunuli až k jejímu tělu. Potom hup z čelenu a už jsem jí seděl za krkem. Chvíli si myslela, že ji chci sníst, ale já bych něco tak tvrdého a velkého do huby nevzal a tak jsme byli po 10 minutách zápasení kamarádi. Nakonec pózovala fotografů a musí říct, že to bylo i pro mě prima zpestření.
Celé odpoledne plachtíme a velké prádlo ze stěžňů sundáváme až na dohled města Tropea při západu slunce. Kotvu házíme před pláží pod městskou vyhlídkou.

Stromboli

Opouštíme ostrov Panarea. Ještě na závěr pár fotek v úzké zátoce pod sídlištěm z doby bronzové a pak vzhůru směr ostrov Stromboli. Chvíli se pokoušíme plachtit, ale vítr o síle 1°Bf naší lodí spíše houpe, než ji strká vpřed a tak přišel na řadu zase MAN. Už mě to trošku štve, ale co nadělám. Na moři mezi ostrovy se zvedají velké mrtvé vlny, které dávají tušit silný vítr v dálce na severozápad od nás. Houpání nám nevadí a tak se pouštíme podél severního pobřeží abychom si z blízka prohlédli lávový splaz místní sopky. Je to krásný pohled, když je vrchol zahalen velkým bouřkovým mrakem.
Objeli jsme si ostrůvek Strombolicio, ale pro 2 metrové vlny zde nešlo přistát a tak plujem přímo na kotviště na jihovýchodě ostrova. Po jídle se vydáváme do městečka. Místní vulkán chce vidět každý. Metod, jak dosáhnout tohoto zážitku je ovšem hodně. Dvou lidem se podařilo dostat do skupiny cca 300 turistů, kteří za 25+3+6 euro měli tu šanci vidět krátery z vyhlídky na vrcholu. Většina se vydala k majáku na severní straně a potom stezkou podél lávového splazu vystoupali až do povolené výšky 400 metrů. Odtud je také hodně vidět a hlavně je to zadarmo. Spojením těchto dvou možností se rozhodli vydat k vrcholu Ondra a Viky. Poučil jsem je, že je kdyžtak neznám, protože dobře vím, že místní lidi neváhají zavolat vrtulník z protějšího ostrova aby si udrželi tučné zisky, ale v duchu jsem jim fandil. Byl jsem na vrcholu dobře 30x a nesouhlasím s tím hnusným monopolem, který tu zavedli. Jinak je ještě potřeba dodat, že severní cestou se na vulkán načerno vylézt nedá. Evropská unie zaplatila místním zlodějům termokamery pod záminkou kontroly sopečné činnosti, ale ty velmi dobře monitorují i zoufalé Čechy snažící se vidět to, co je dnes již dopřáno jen bohatým.

Panarea

Ráno nás čeká nemilé překvapení. 50 metrů řetězu s kotvou nám sjelo do 50 metrové hloubky. Loď stojí, ale ta dřina co nás čeká nejde popsat. Dvě hodiny točíme oběma rukama jako paka. Ještě ke všemu k nám přijela jiná loď s moravskou posádkou – ta ostuda…… Jsou to ale veselí chlapíci a tak si myslím, že jsme měli blbý pocit jen my. Ještě že je kolem toho vždycky veselo a dobrá nálada převyšuje tu dřinu u rumpálu jak se lidi hecují. Tohle je ten pravý teambuilding v praxi. Tady když lidi netáhnou za jeden provaz, tak nepřežijí – tady to není jen hra!!!
Když je dílo dokonáno, vytahujem plachty a zvolna se posouváme na ostrov Panarea. Cestou se věnujeme degustaci vína z darů naší země. Rád bych byl v přesnější v označení druhu tohoto královského nápoje, ale přestože bydlím v Hradci Králové na Moravském předměstí, jsem jen Čech a tak se spokojte s mým odborným rozlišení na červené a bíle.
Po zakotvením na ostrově Panarea jsme se rozhodli trochu vyblbnout. Z kusu lana a vodovodní trubky jsme narychlo s Honzou zkonstruovali hrazdu za náš člun se 40 koňovým motorem. Od Milana jsme si půjčili „kajtové“ prkno a šlo se na věc. Pravdou je, že jediný kdo se svezl byl Milan – ostatní jen padali a topili se, ale to je jedno – byla to legrace.
Noc na kotvě byla klidná.

Vulkáno

Hned ráno jsme se odvázali a vypadli. Nefouká, tak jsem se rozhodl zabavit posádku sázkou, že zajedu s La Grace do jeskyně. Samozřejmě, že Cala del Cavalo není tak velká, aby se tam dalo zajet třeba i s Princess, ale to není důvod to nezkusit. Metr vlevo, metr vpravo a metr nahoře, ale stejně jsme tam dostali vratipeň. I tak to byl impozantní pohled. Ještě fotka připomínající Thajsko a pak vzhůru před hlavní město tohoto ostrova. Nejdříve jsme ale od rybářů koupili za 20 eur výborné ryby. Večerní prohlídka města v kostýmech taky stála za to. Já s Monikou a Fildou jsme na řadě v hlídání lodi.

kráter

Situace se místem se moc nezměnila. Vulkáno má krom jednoho kotviště příkré svahy co padají do velké hloubky a tak se nám ani dnes nechce házet kotva. Nápad na sebe nenechal dlouho čekat. Před severozápadní zátokou jsou dva velké kameny ostře trčící z vody. Vzdálenost mezi nimi i hloubka La Grace vyhovuje. Tak jsem ji uvázali mezi ně. Místním rybářům se to úplně nelíbilo, protože mají o 50 m delší cestou k sítím, ale to nám zas až tak moc nevadí. Všichni, až na hlídku na lodi (Viky), hned vyrazili do místního jezírka se smradlavou vodou (voní jako zkažená vajíčka) Na večer jsme vyrazili ke kráteru. Celkem 2 hodinová cesta (šlapal s námi i Filda) stála i za 3 EUR i tu námahu. Ze shora je úchvatný pohled (nejenom kvůli siluetě La Grace mezi útesy) na ohromný kráter plný kouře, zátoky i okolní ostrovy. Úžasné jsou sirné květy i pára tryskající ze sopouchů lemujících hrdlo kráteru. S Honzou jsme nezaváhali a prošli se smradlavým kouřem. Západ slunce za sopkou Filikudy připomínal ohnivý sopečný výbuch.

Vulkáno

Hned ráno vyplouváme. Fouká severozápad 2-3 Bf. Pod plnými plachtami se celý den snažíme dostat co nejostřeji proti větru. Původně jsme chtěli na Stromboli, ale vychází nám to přímým kurzem na ostrov Vulkáno. V noci vítr úplně přestal a tak jsme posledních 16 mil domotorovali. Dopluli jsme hodně pozdě v noci. Zkoušeli jsme se chytit v obou zátokách ale takhle plno jsem tu snad ještě nezažil a tak jsme raději počkali na otevřeném moři a driftovali.

veletrh

Dnes je na plánu hlavně práce. Vilda dělá na ozdobách střílen na levoboku, Ondra natírá kladky karbolínem, Kocour a Honza rozebírají generátor a kluci Scheirichovi drhnou loď a odpoledne dělají průvodce. Já s Filipem běháme a sháníme PB bombu a opravu generátoru. Odpoledne jsme si proběhli veletrh a našim největším překvapení bylo, že se zde prezentovala jediná nelodní firma a to zrovna Škodovka. Hned jsme se přidali do jejich expozice, abychom alespoň trochu podpořili naše soukmenovce. Naše loď byla na veletrhu nejkrásnější a když jsme vytáhli plachty, nalákalo to k nám lidi ze širokého okolí. Taky střídáme posádku. Opouštějí nás všichni bratři Scheirichovi. (Ti nám budou fakt chybět!) Nahrazuje je skupina šesti sympatických moraváků. Víno tedy teče proudem.

Vibo Valencia

Hned ráno odplouváme z přístavu. Asi 10 minut se snažím o komunikaci s kontrolní věží. Už včera jsem zjistil, že tady lidi nemají smysl pro humor a tak jsem z anglicko/italské korespondence pochopil, že jim vadí pirátská vlajka na našem stěžni – jsou to suchaři bez fantazie. Celý den plachtíme pod plnými plachtami ale jen trapnou rychlostí. Navečer si ale stejně musíme pomoct motorem. Pozdě večer jsem připluli do Vibo Valencia Marina – místa našeho tradičního střídání. Velkým překvapením bylo, že se tu právě koná lodní veletrh.