plachty

Budíček, nástup do služby v kuchyni a první snídaně na lodi.
…Dneska nás čeká seznámení s plachtama a lanovým – už se těšíme, většina z nás je přece tady kvůli tomu. Po deseti minutách instruktáže ztrácíme přehled, jak se jmenuje které lano. Názvy plachet se dají ještě trochu zapamatovat. Se sedáky se vydáváme do lanoví – tedy jen ten, kdo chce. Všichni se samozřejmě bojíme, zejména v košové plachtě. Hned jsme jako kadeti použiti na práci – povolit gaskety u košových plachet. Trvá to dlouho, není cvik, ale jde to. Ručně vytahujeme kotvu, napínáme další plachty a vyrážíme směr jižní pobřeží Elby. Zkoušíme několik obratů a lézt v konstrukci na přídi.
Tahání lan je pěkná dřina. Nespokojený nevrlý bocman si myslí, že umíme všechny názvy lan po první instruktáži. Chyba lávky. Ať si křičí jak si křičí, nás to přeci nemůže rozhodit. Pro klid na lodi se názvy lan raději učíme.
Před Porto Azzuro přestává foukat vítr, tak se koupeme v moři. Protože bezvětří pokračuje, nezbývá nám než skasat plachty, nastartovat motor a takto dojet do přístavu. Za jízdy uvázat gaskety. Vypadá to nebezpečně, avšak kluci jsou odvážní a jde jim to.
Návštěvníci a obyvatelé města Porta Azzura asi neví, co je čeká. Nájezd pirátů do města je pořádný nářez. Vyrážíme do města. V krámě kupujeme demižon tavolníku (vino di tavolo), obsazujeme střed náměstí a začínáme plenit. Pánové šermují, zpívají a dámy tancují a dělají hudební doprovod. Část eur utrácíme za tetování henou. Několik skalních zůstává až do nočních hodin ve městě. Prohlížíme si krámky s drahokamy, jejich surovou podobu i věci z nich vyrobené. Na to, že je půlnoc, město žije rušným životem. Inu Středomoří.
Máme problém dostat se na loď. Troubením na roh se snažíme dovolat člunu. Uklidňuje nás, že je s námi Honza z posádky. Čekáme na molu, troubíme na roh, kecáme a budíme rozruch. Kocháme se pohledem na siluetu lodi. Vychutnáváme si dnešní den a večer. Ke štěstí nám jedině chybí koupené víno – bohužel bylo odesláno na loď. Moderní technikou zjišťujeme, že člun pro nás vyjel už před 20 minutami. Jdeme jej hledat. Zde na nás čeká Filip.
Jsme nadšení lodí a partou lidí, která se tu sešla.

Nová posádka

Deník nové posádky
Brzy ráno nás budí hluk. Vedle našeho spaní Italové přistavili kontejner na odpadky k němuž se brzy začala sjíždět popelářská autíčka s odpadky. Co naděláme – inu, svůj k svému.
V noci padla rosa, takže jsme byli mokří. Balíme, sušíme spacáky a deky, vaříme kafe a snídáme. Vyjíždíme směr Pisa. Krásný sjezd z Luccy k Pise – pinie, výhled na baptisterium, šikmou věž a věž kostela. V Pise jsme brzy – město se teprve chystá na nájezd turistů. Parkujeme nedaleko hlavních památek. Prohlížíme cetky – drbátka, modely rytířů, lahvičky v podobě šikmé věže, pohledy, …
Tady se dělíme – část jde do baptisteria, část jen zírá zvenčí. Baptisterium má skvělou akustiku – průvodce ji zdůrazňuje zpěvem. Sraz a odjezd v 9.15 nestíhá skoro nikdo – akorát Milena s Vildou. Při čekání na zbytek výpravy objevili supermarket. Skoro všichni se v něm stavujeme a dokupujeme zásoby. Čekáme na partičku pod vedením Fandy. Ten dorazil záhy – zdržel se při koupě bonga. Nekup jej za 90 Euro. Stíháme i poslat pohledy.
Pak už nás čeká jen cesta do Piombina a nalodění. Cesta po dálnici, rozdělení aut, setkání v Piombinu. Vedro. Cestou do přístavu už vidíme LOĎ. Stojí na rejdě před přístavem. Vypadá nádherně. V daný okamžik nevíme, na co se těšíme víc. Zda na nalodění či na koupačku v moři. Parkujeme, setkáváme se s partou Slováků, kteří odjíždí. Vypadají zdrchaně. Co nás asi čeká?
Seznámení s částí posádky, koupačka v moři, vybalení a příprava k nalodění. Ve tři hodiny se postupně naloďujeme – na několikrát. Při čekání na část cestujících pracujeme – šmirglujeme kormidlo, vyměňuje a upevňuje se motor kotevního vrátku. Večer briefing (seznámení s pravidly na lodi) a seznamovací posezení.

Capraia

Ráno se podle plánu lehce rozfoukalo od jihovýchodu a tak zvedáme plné plachty a míříme směr ostrov Capraia. Jede to krásně, i když jen do 3-4 uzlů. Je to opět daleko a tak jsme na plavbě zase celý den. V Capraie házíme kotvu pod starou strážní věží u přístavu a vážeme si zadek ke skalám. Došly nám zásoby, tak večeři řešíme pizzou. Nebyla ale nic moc, stála dost peněz a číšník se snažil mluvit jen italsky – no, celkový dojem nic moc.
Náladu si napravujeme drinky na lodi a prapodivnou hrou s kostkou a kartičkami.

Bastia

Vstáváme a po snídani odplouváme. Cestou pro zábavu střílíme po okolních lodích. Už nás tu začínají znát. U západního výběžku se do naši plných plachet opřel jižní vítr a tak se podle plánu vydáváme na Korsiku. Jede to krásně ale je to daleko a tak jsme na plavbě celý den. Ale to nevadí – jsme tu přeci kvůli lodi a plavbě.
Na večer přistáváme v Bastii u benzinky a já doufám, že to tu bude přes noc zadarmo. Našel jsem v dosahu elektriku a tak celá loď září celou noc. Kolem je kulisa starého přístavu s pevností, no prostě nádhera.
„Plenit a znásilňovat“ jdu tentokrát jen já, Ondra a Honza, ale až hodně pozdě večer. Po přistání se u nás netrhli dveře s návštěvami. Největší radost mi udělala skupina Poláků z charteru s kapitánem, který sloužil i jako „first mate“ na polské cvičné lodi Frederick Chopin.

Marciana Marina

Vstávání nám dnes opravdu nešlo. Dopoledne se koupeme a relaxujeme, ale i myjeme člun, pereme oblečení, uklízím atd. Což má svůj důvod – je neskutečné co všechno je člověk ochoten dělat, je aby nemusel pěšky na ten ohromný kopec na výlet v tom poledním vedru.
Navečer přeci jen lidi vyráží na vrchol. Dnes z jachtingu nebylo nic a motorovat se nám nechce. Zítra už nám meteorologové vítr slibují.

Marciana Marina

Konečně se vše zklidnilo – možná až moc. Nad mořem není ani vánek a tak stojíme po zátokách a koupeme se. Naším dnešním cílem se stala Marciana Marina. Původně bezvadné stání u městského mola je fuč. Místo toho další marina. Nevadí – je krásně, zůstaneme na kotvě. Než jsme ale hodili kotvu před městem, neodpustili jsme si výstřel z děla. Myslím že to byla největší pecka, co jsme kdy udělali. Město je situováno jako ohromný amfiteátr s 1000 metrovými horami v pozadí. Tu šlupku bych vám přál slyšet.
Jinak nic zábavného. Z nudného letního stereotypu nás vytáhla jen malá epizoda s oslavou narozenin našeho kamaráda Bobše. V pirátském a se vší parádou jsme přistáli a s hudbou prošli celou kolonádu. Cílem byl Jachting bar v Marciana Marině. Tam se to ale nějak zvrhlo a skončilo to veselou pirátskou bitkou po níž všichni skončili ve vodě. Co bylo dál? Oslava neskončila. Sedělo se, popíjelo, jen holky vypadaly tak jako by utekly ze soutěže miss mokré tričko a my gentlemani seděli za barem jen mokrých kalhotách a nezbytných doplňcích jako jsou volány, límce, pistole, šavle apod. Myslím že na tuhle akci budou místní ještě dlouho vzpomínat. Pokud sem chcete jet a blbnout s námi určitě si na sebe něco pirátského obstarejte – nebudete litovat.

Portoferraio

Otočení větru přišlo už v 5 ráno. Poplach!!! Rychle pryč a plachty vzhůru. Vytahali jsme co se dalo. Loď se rozjela. Vítr si z nás ale udělal srandu a hned potom jsme zůstali viset bez větru ve velkých vlnách. Od Korsiky, kde byl 90 km silný vítr, šly dvoumetrové mrtvé vlny. V těch jsme se na motor doplácali do Portoferraia. O moři už jsme dnes nechtěli slyšet. Tady je nejlépe krytá zátoka na Elbě. Všechno vypadalo v pohodě. Hned po hození kotvy se vítr opět zvedl a nabíral sílu. Na 5 metrech hloubky dáváme 40 metrů řetězu a loď stále nedržela. Projížděla řídkým bahnem jako máslo. Tak zase všechno ven a znova. V tom okamžiku jsem ale z hrůzou zjistil, že máme ve šroubu namotané lano. La Grace se stala bezmocnou hračkou větru. Bokem driftovala jachtami přeplněnou zátokou. Lehce se nám ji dařilo usměrňovat naším člunem se 40 koňovým motorem, aby nikomu neublížila. Loď se však nezastavovala. Narychlo jsme zorganizovali přemístění jednoho českého katamaránu. Loď nakonec zastavilo až 80 metru řetězu (na 6 metrové hloubce) a plný výkon přívěsného motoru. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. V tu dobu ale ještě nebylo vyhráno. Člunem jsme přes hodinu snižovali tlak větru na kotevní řetěz a další 2 hodiny pod vodou vyřezávali neskutečně zařezané a utemované lano ve šroubu. Teď už je loď mimo nebezpečí ale únavu všech a strach, který jsme si dnes o loď prožili lze jen těžko popsat. Nová posádka (moc fajn lidé) šla spát se slovy: „tak, a jaké dobrodružství jste si pro nás nachystali na zítra?“

Baratti

Nenávidím soboty – příštích 24 hodin se stalo nejčernějších v historii La Grace. Začalo to tím, že se kvůli silnému jižnímu větru v Salivoli nedalo střídat a tak jsme včas dopluli do Porto Baratti. To je dobře chráněná zátoka a ani silného větru jsem nečekal žádné komplikace. Stará posádka nás opustila a zůstali jsme na lodi čtyři stateční. Na 6 metrech hloubky jsme hodili 30 m řetězu. Vítr sílil a tak jsme postupně přihazovali, až tam bylo 60 m, poté jsem nechal vyhodit druhou kotvu a i tam postupně přihazoval až do doby, než jsem konečně pochopil, že se tu za těchto podmínek neudržíme. Začali jsme točit klikou. Jenže jeden řetěz trvá hodinu i s mnohem více lidmi. Nakonec dorazila nové posádka, ale než se nastěhovali, lítala La Grace po zátoce ze strany na stranu jako splašená. 3 hodiny točil klikou jen Viky s Kocourem a ani já už necítil ruce od točení kormidla. Nakonec nám pomohla nová parta kotvu vytáhnout, ale všichni jsme toho měli dost!!!
Abychom zase nemuseli házet kotvu,uvázal jsem na noc loď jen na lano za osamělý útes. Protože jsem ale věděl, že se v noci otočí vítr, celou noc jsme loď hlídali a skoro se nevyspali.

Baratti

Nad ránem přišel toužebně očekávaný jižní vítr. To je fajn, protože se dnes musíme dostat cca 40 námořních mil na sever. Teď je to ale pakárna – jsme na návětrné straně pobřeží a kromě větru se zvedají i vlny. Místo ranních rozcviček tedy opět točíme klikou vrátku. Za hoďku už jsme volní (lepšíme se) a vytahujeme plachty na předním stěžni. Loď se rozjela směrem k Elbě. Je to paráda……
Vítr cestou zeslábl, ale nevyměkli jsme a tak jsme a doplachtili až do Porto Baratti – o půlnoci. Spát se ale hned tak nejde. Zítra čekám silný vítr a tak se na to musí pořádně připravit loď. Zagasketovat všechna ráhna, natočit je do osy předpokládaného větru, uklidit vše, co by mohlo sletět atd….

Giglio

Po snídani si lidi vyrazili na 2 hodinky do města. Pak vytahujeme kotvu a přesouváme se k velké jeskyni nedaleko odsud. V té však sídlí speleologové a tak je tentokrát prohlídka komplikovaná. Je to škoda – uvnitř této běžně přístupné jeskyně je to paráda.
Nefouká, takže se na motor přemísťujeme do pěkné přístavního městečka Porto Giglio na východním pobřeží tohoto stejnojmenného ostrova. V malém přístavu se otáčíme na místě kolem své osy před zraky mnoha přihlížejících. Děláme to rádi – jednak tím trénujeme a také si připravujeme pozici na večer.
Házíme kotvu v malé zátoce blízko před městem. Zádí uvázáni ke kamenům zde chceme zůstat až do zítra. Vymysleli jsme si dobrou zábavu pro lidi. Za motorový člun jsme uvázali náš kajak a tahali ho ohromnou rychlostí. Na začátku se v něm lidi udrželi jen v sedě, ale nakonec se to vypilovalo tak, že už na tom dokážeme frčet i ve stoje. Je to opravdu zábava – až se tu ukážete, taky vás svezme…..
Večer jsme do člunu naložili dudy, ohákli se do pirátského a vyrazili „plenit a znásilňovat na pobřeží“ Po pravdě řečeno: něco ničit a prát se se nám nechce (na to jsme vždycky moc unavení). Znásilňovat by nás bavilo, ale nemáme dost odvahy na nic jiného, než se s holkama fotit a jediné co nám jde je skončit v nějaké hospodě. Když se projdeme po nábřeží a zahrajeme, vždycky nás někam pozvou. Tentokráte před nás postavili láhev bílého vína a karafu Arančina (tj.likér z pomerančů). O holkách a uloupeném zlatě jsme si nechali zase jen zdát.