7. 11.

08 hod.
Pozice: N 26 27, W 16 29
V noci nam vitr zeslabl na 15 az 20 uzlu. Plujeme 4 az 5 uzlu, kurz 220, cisty zadak, jen 2 plachty na prednim. Nocni vlny par lidem trochu pocuchaly zaludky.

20 hod.
Pozice: N 26 05, W 16 54
Dnes fakt jen plouzeni. Chvilemi ve snaze mit trochu bocni vitr dokonce spis smerem na Afriku nez na Kapverdy. Odpoledni klidna hladina byla ale idealni prilezitosti pro zahajeni vyuky astronavigace a vecerni prakticka mereni. Je hrozna zima. Jen tem, co neprileteli pred par dny z CR.

Vyplouváme

9 hod.
Poloha: 27.815, -15.761
Stojime na kotve a probiha skoleni kadetu. Vcera vecer jsme vyplenili pristav.

12:15 hod.
Po hodine toceni klikou kotevniho rumpalu (ano, uz zase se toci rucne, ale minimalne na Kapverdy si teto kratochvile neuzijeme).

15:30 hod.
V Mas Palomas jsme vysadili Pepu a dalsi 3 lidi, a jen co jsme vypluli zpoza zavetri ostrova, oprel se do nas zadobocni pasat, takze jen se tremi plachtami plujeme 8 uzlu. Mijime brigantinu Eye of the Wind, vyzvali jsme ji radiem na zavod, ale vzdali to :-).

sobota

Ráno odjíždějí všichni tři Jirkové na trajekt na Malorku. My ostatní ještě dokončujeme plenění města. Po obědě pak nasedáme do člunu a plavíme na druhou stranu zálivu dobýt Golden Farm – dům, v němž svého času pobýval lord Nelson. Není to v pravém smyslu muzeum, ale soukromý pozemek, v němž jeho majitelé poskytují prohlídky po domluvě. Majitele ale nemůžeme zastihnout telefonem, a proto jdeme zkusit štěstí osobně. Už jen dobýt kopec, na němž stojí, je v odpoledním horku výzva. Na naše dotazy “donde esta lepší cesta?” navíc místní španělé jen krčí rameny.

Na vrcholu kopce nás čeká ohromné překvapení – do ústí mahonského zálivu vplouvá další historická plachetnice! Její vyboulené tři ráhnové plachty (byly čtyři, ale to jsme ještě nerozeznali) svítí do dálky nad sebou; loď se jeví větší než La Grace – že by fregata? Protože má celou dobu vítr v zádech, kasá plachty až uvnitř přístavu. My jsme si bohužel včera tak pompézní vplutí užít nemohli. Loď zastavuje v marině hned vedle La Grace a my vidíme, že je sice větší, ale také modernější. Je to ocelová barkentina.

Naše pozornost se obrací zpět k Nelsonovu domu, před jehož pozemkem stojíme. Španělský nápis celkem intuitivně překládáme jako “vstup zakázán, prostor střežen”, ale přesto se odvažujeme dál. Na zadním dvorku ohromné vily stojí auto, někdo je očividně doma. Vedle auta pobíhá velký pes, což nás na chvíli znervóznilo, ale pes se zdá být přítulnou rasou a také se podle toho chová, proto se jako vyslaný vyjednávač odvažuju dál. Chvíli pátráme po zvonku, ale pak sám vylézá jakýsi rozespalý pán (právě končí siesta). V první chvíli na nás hledí dost vyjeveně, ale po vysvětlení kdo jsme ochotně souhlasí s tím, že nám dům ukáže (ukazuje se, že majitel není doma a ten pán je zahradník). Full-dress uniform opět splnila svůj účel :-).

Interiér domu nám vyráží dech – propadli jsme se o 200 let zpátky. Vše je zařízeno jak na přelomu 18. a 19. století. Dokonce mám možnost osahat si (s maximální opatrností) mahagonový oktant. Na oplátku bereme Wolfa, jak se ten pán jmenuje a jeho syna (nebo dceru? Těžko se to dá poznat) na loď. Kapitán odchází ještě vysvětlit do maríny, proč jsme z mola neodpluli hned ráno, a pak se odvazujeme, vystřelujeme z děla na vedle stojící »Atlantis«, a spouštíme kotvu uprostřed zálivu.

S Wolfem opět usedáme do člunu a vydáváme se na ostrov uprostřed zálivu, přiléhavě přezdívaný Bloody Island. V 18. století tam stával velký britský špitál, který se v současnosti rekonstruuje na muzeum. Bohužel je zavřený, a Wolf marně hledá svého kamaráda, který by nás pustil dovnitř. Nicméně do přízemí se dá nahlédnout okny, a ten pohled nahání chvílemi husí kůži.

Večer prší. Čekáme na přestávku mezi přeháňkami a pak se s kapitánem, Jindrou, Michalem, Mirkem a Danem vydáváme navštívit na člunu »Atlantis«. Během naší nedlouhé plavby se ale spouští nejhorší liják za celý týden vůbec. Připlouváme mokří na kost, a dál prší. Kapitán »Atlantis« navíc paří někde na břehu, tak naše naděje, že bychom mohli být oficiálně přivítáni, rychle hasnou. Chvíli postáváme v zimě na horní palubě, kde sice také probíhá jakási párty, ale pak se obracíme a vracíme se na loď.

A dobře děláme, protože následující den vstáváme ve 4:45, abychom v 7:30 sedli v Mahonu na zpáteční letadlo.

Mahon

Ráno je opět dusno, ale ne tak silné jako včera. U obzoru je opar a nízké mraky, ale už po ránu kapitán tvrdí, že skrz ně vidí Menorku. Asi se nechce vzdát fiktivního španělského dublonu, který přibil na stěžeň, a slíbil ho tomu, kdo první zahlédne pevninu. My skeptičtější ji vidíme až okolo poledne.

Den se nese ve znamení generálního úklidu paluby. V předchozích dnech totiž jižní vítr přinesl prach ze Sahary a ten pokryl vše na palubě. Po úklidu přišla přeháňka a vše umyté slavnostně opět pokrylo řídké bahínko, které steklo z lanoví…

Po třetí hodině odpoledne vplouváme do mahonského zálivu. Otáčíme se až na jeho konci poté, co jsme nenalezli žádné vhodné místo ke kotvení. U benzinky k nám ale vyráží člun z mariny a nabízejí nám místo. Za 125 euro na noc, což je za takovou loď skvělá cena. Přirážíme u mola, navštevujeme marina office, a večer vyrážíme vyplenit město. My bocmani a do třetice Michal se vracíme na loď až před 4h ráno. Zaslechl jsem jakési zvěsti o tom, že kapitán ráno kvůli nám dokonce odložil budíček…

Dusno

Dopoledne je příšerné dusno, na padnutí. Po poledni se naštěstí zvedá vítr, a my opět vytahujeme kompletní plachty. Vedro ale trvá celý den. Je to neuvěřitelně líný den. Dokonce plujeme celé odpoledne s nabitým dělem na pravoboku, a jen ospale zakopáváme na palubě o odpalovací dráty. Měli jsme totiž jednu palební pohotovost, když nás předbíhal na motor jakýsi katamaran. Ale protože jeho posádka o nás zdánlivě nejevila žádný zájem a minuli nás ve vzdálenosti “mimo dostřel”, k palbě nedošlo (jeho australské majitele jsme pak potkali v pátek v marina office v Mahonu. Ihned se k nám hlásili, a vyšlo najevo, že se nepřibližovali, protože si mysleli, že točíme nějaký film :-).

středa

Budíček byl nařízen opět na 7:30, ale po snídani se všichni jdeme koupat. Většina posádky plave až na břeh a jde se podívat na pevnost nad zátokou. Dan si spustil na vodu kajak.

Po vykoupání vyplouváme na plachty. Spíše se ale jen ploužíme ve slabém větru. Míjíme severní cíp ostrova Asinara. Rozhoduju, že dnešní měření kulminace už musí vyjít, a protože na jih od nás je pobřeží stále příliš blízko na to, aby byl vidět mořský horizont, vynutil jsem si asi hodinu motorování, abychom se trochu pohnuli. Měření pak probíhá téměř dvě hodiny a je na začátečníky velice úspěšné.

Odpoledne pod plachtami zpracováváme, a vysvětluju další teorii – metodu Interceptu. Chystáme přípravu na večerní měření. V podvečer nás předjíždí novozélandská plachetnice. Pálíme na ni pozdrav z děla. Dan se jich ptá, kam mají namířeno, a když odpovídají, že do Mahonu na Menorku, říká jím, že mají držet stejný kurz, že budeme kormidlovat podle nich.

Na západě se objevují bouřky a vítr sílí od jihu. Vše nasvědčuje tomu, že před námi je tlaková níže, a my míříme do ní. Tato hypotéza se ale v noci ukazuje být falešnou. Bouřky sice kolem nás zuří až do rána, ale přesouvají se na jih a nás naštěstí žádná nezasáhla. Ráno před mým nástupem na hlídku opět slábne vítr, balíme plachty a motorujeme.

Bonifácká úžina

V 7:30 pískám budíček. Ještě před snídaní zvedáme kotvu a na motor se probíjíme proti silnému větru do Bonifácké úžiny. Jak říká Pepa: tady fouká vždy, i za bezvětří.

Překonali jsme úžinu napříč, a o půl desáté kotvíme v zátoce u města Santa Teresa Gallura na Sardinii. Je třeba vyměnit bomby s plynem, natlakovat láhve se vzduchem, dokoupit nějaké potraviny. To naštěstí zajišťuje Pepův místní kamarád, na nás je odvézt bomby na člunu k pobřeží a odnést je k silnici u pláže. Vydáváme se na kopec nad pláží s vyhlídkovou věží a sochou svaté Terezy. Full-dress uniform druhého bocmana budí mezi místními velký ohlas, každý se s ním chce fotografovat :-).

Po vyplenění města se vracíme k pláži a čekáme na setkání s člunem. Signalizujeme žádost o podpůrnou palbu, které je vyhověno, a nad zátokou se rozléhá rána z děla na levoboku.

Na loď se mezitím nalodila česko-cizinecká návštěva, kterou vezeme do nedaleké zátoky na Capo Testa. Po jejím vysazení na břehu pálíme směrem k pláži celou levoboční salvu.

Po zbytek dne motorujeme k ostrovu Asinara (který se na mapě tváří být SZ mysem Sardinie), v naději, že ráno přijde vítr. Večer kotvíme v zátoce.

průliv Bonifacio

Ve funkci druhého bocmana na lodi mám tolik práce, že nestíhám vést svůj deník, natož

brkem a inkoustem, jako na minulé plavbě.

V sobotu přijíždíme s bratry a Michalem expresem z Říma do Campiglio Marittima, už po

cestě nám z lodi oznamil kapitán, že loď kvůli velkým vlnám nestojí na smluveném místě u

mariny Salivoli, ale u trajektového mola v Piombinu. To nám ale jen zjednodušuje situaci,

protože autobus z Campiglio zajíždí až tam, zatímco do Salivoli bychom museli ještě dojít

kus cesty.

Z vlaku pospícháme na autobus, řidič po dotazu na lístky odpovídá, že “tonight free”.

V Piombinu vylézáme na vlnolam u přístaviště, a přes zeď vidíme kotvit La Grace v zátoce.

Volám Pepovi (kapitánovi), a ten pro nás na skalnaté pobřeží přijíždí člunem. Vlny

zaplavují kameny na pobřeží – div, že se my i batohy dostáváme do člunu suší. Jsme

poslední, na koho se čeká (úplně poslední člen posádky nakonec nedorazil vůbec), ale žádný

spěch není. Na kotvě totiž zůstáváme až do neděle – je třeba zajít nakoupit potraviny. To

zajišťuje v neděli dopoledne Monika s Lukášem – posledním členem z minulé posádky.

Pepa učí nově příchozí kadety názvosloví lan a jejich používání. Ze mně to sice někteří

zájemci vytáhli už minulý večer, ale opakování je matka moudrosti.

V neděli ve 13h vyplouváme, a protože máme svěží boční vítr, přecházíme ihned na plachty.

Při vytahování kotvy se jako dobrovolník nabízím na práci v kotevně, která spočívá ve

skládání řetězu, který se hrne dovnitř průvlakem, aby se pod ním nehromadil. Moje nová

zkušenost. Práce je to strašně špinavá a namáhavá. Řetež je zrezavělý a zároveň

naolejovaný, což dohromady vytváří hnědou mazlavou břečku, která jde pak z těla dolů pouze

jarem.

V kotevně navíc není slyšet co se děje nahoře, a protože mi nikdo nepřichází říct, že už

je finálně odkotveno, zůstávám tam déle než bych musel. Když konečně sám vylézám (jen

zázrakem od oleje pouze od ruk po ramena, a ne od pasu nahoru), už se rozbalují plachty.

Obeplouváme ostrov Elba a míříme na jih. Později odpoledne vítr slábne natolik, že

rozvinujeme i obě brámové plachty (hlavní brámová dorazila na loď teprve nedávno). La

Grace je prý poprvé pod všemi plachtami (kromě nenasazené kosatky). Pro mě to znamená

odgasketování hlavní brámové plachty, což je má další premiéra (na předchozí plavbě jsem

byl jen na předním brámu). Je to ještě náročnější, protože za předním brámem jsou

zvratičky, na které si lze dát nohu, ale za hlavním brámem není nic. Navíc při odvazování

gasket omylem povoluju i úvaz, který drží horní lem plachty u ráhna, takže musím z půlky

cesty dolů znovu nahoru. A protože nahoře trávím hodně času, a výška stěžňů výrazně

umocňuje houpání, mám po návratu na palubu přes bok lodi svou další premiéru na La

Grace…

V průběhu odpoledne začínáme s kurzem astronavigace – seřízení a měření se sextantem.

Kapitán mě pověřuje rozdělením posádky do hlídek, což jsem provedl následovně:

č. čas
1 | 20 – 23 | Dan Sch. (starší kadet), Michal Kroužel, Mirek Beneš
2 | 23 – 02 | Honza Prokop (strojník), Jirka Peterka, Jirka Novák
3 | 02 – 05 | Jindra Vodrážka (první bocman), Jan Sch. (starší kadet), Jirka Vavřík
4 | 05 – 08 | Petr Sch. (druhý bocman), Robert Kolín, Ota Kolín
atd.

Velitelé hlídek (vždy první v seznamu) jsou vybráni jako 4 nejzkušenější členové posádky

La Grace (kapitán hlídku nedrží).
Systém rozdělení do čtyř hlídek po třech hodinách má tu výhodu, že se opakuje každých 12

hodin, a proto si každý snadno zapamatuje, od kdy do kdy drží hlídku. Nevýhoda, na kterou

přišli hned další noc především členové hlídek 2 a 3, je ta, že někomu rozdělí noc na dva

úseky, a on se pak pořádně nevyspí, zvláště když od 8h je snídaně. Remcání proti systému

bylo zaznamenáno, ale nebylo dost hlasité, takže systém se za celý týden nezměnil.

Pod plnými plachtami plujeme téměř až do rána. Míříme do průlivu Bonifacio mezi Korsikou a

Sardinií. Dnes ráno, v pondělí, se probouzím po 4h. Balíme příčné plachty a přecházíme na

motor, protože vítr zeslábl už příliš.

Dopoledne pokračujeme další částí kurzu astronavigace – opravy měřené výšky, souřadnice v

astronavigaci, metoda kulminace (pravého poledne). Bohužel stále není na lodi tabule, a

tak veškerý výklad kreslím fixami na papíry, které mi i s podložkou drží místo stojanu

Dan.

Mezi 12 a 14h chceme naměřit kulminaci Slunce, ale počasí chce jinak. Jak se loď blíží do

průlivu, vítr sílí v protisměru naší plavby. Místo měření balíme zbylé podélné oplachtění,

a gasketujeme příčné plachty. Mě opět čeká cesta na hlavní brám. Trochu to flákám -

gasketuju pouze to, na co dosáhnu s jednou nohou na brámovém koši a druhou nohou na

šlapnici. Vylézt celý na ráhno si netroufám. Loď najíždí proti metrovým vlnám, skáče

nahoru a dolů, což se nahoře zesiluje do úplného pekla. Mám problém se tam vůbec udržet.

Nakonec mě ale “těší”, že to stejným způsobem jako já vyřešil i Jindra na předním brámu.

Zatímco jsme byli nahoře, dva gasketovači přední košovky kropí celou palubu i lidi co

zůstali dole obsahem svých žaludků (jejich identita je autorovi známa :-). Snaží se je

sice varovat, ale zezdola obvykle dobře nerozumíte, co na vás lidi v ráhnoví křičí, takže

varování bylo spíše kontraproduktivní – všichni se na ně obrátili čelem.

Zbytek dne motorujeme proti větru na ostrov Lavezzi. V zátoce na SV pobřeží ostrova

spouštíme kotvu, a vyloďujeme se na člunu na pláži. Snažíme se dostat na skály nad

zátokou, odkud tušíme dobrý výhled na loď, ale je to nesmírně obtížné, protože mezi

balvany jsou velké mezery, vyplněné trnitým křovím.

Na lodi zůstávají Pepa s Monikou a Honzou, neplánovaně ale také Jirka V. (zapoměli jsme na

něj při odjezdu). Jindra se pro něj vrací se člunem, a je hned zaměstnán na lodi, protože

kotva nedrží a je potřeba překotvit (je silný vítr). Velký keč, který kotvil v našem

závětří, mezitím zvedá kotvu úplně a odplouvá.

Ze skal se vydáváme na jih od zátoky k francouzskému hřbitovu, a pak na opačnou stranu

ostrova, kde stojí na ústesech mohyla připomínající ztroskotání francouzské řadové lodi

Sémillante s 600 lidmi na palubě v roce 1855.

Přes noc zůstáváme na kotvě. Není to nezbytně nutné, ale posádka o to jeví celkem zájem, a

tak držíme kotevní hlídky.

Už předchozí den se zavedl pěkný zvyk, který pak udržujeme po celý zbytek plavby, a který

velice přispívá k pocitu dobovosti – sloužící hlídka oznamuje každou celou hodinu jedním

úderem do zvonu (v noci spíše tišším) na zádi.

Honba za pokladem a želvou

Po ránu, kdy s východem slunce mnoho hvězdičkový hotel zmizel, pustili jsme se do hledání kamínků, ranní očisty v moři a snídaně v podobě zbytků opečeného masa ze včerejšího pikniku. Na lodi Monika… přichystala opulentní snídani pro ty, kteří spali na lodi.
Hurá za pokladem – jdeme se podívat do opuštěné šachty. Prý se tu hlavně za války těžila železná ruda. Koukáme se pod nohy a doufáme, že najdeme nějaký zajímavý polodrahokam. Chudí jsme a chudí zůstaneme – naše nálezy rozhodně nejsou na zbohatnutí. Po úporném putování a vyprahlí sluncem doplňujeme na lodi tekutiny a svá rozehřátá těla si chladíme koupelí v moři. Mezi tím zbytek pirátské posádky pod vedením strojníka Honzy se snaží zprovoznit vrátek ke kotvě. Zdáli se k nám přibližuje další loď…. . Budeme obchodovat! Za salvu z děl ve tři v Marině di Campo za asistence celé pirátské posádky dostáváme láhev vína a nějakou tu zeleninu na přilepšení. Obchodníci z lodi zahlédli v moři želvu. Náš kapitán neváhá ani chvilku. Svléká kraťasy se slovy: „umím lovit želvy ale nemám plavky“ vyráží tak jak jej Pán Bůh stvořil na lov. Za chvíli se objevuje želva, která plácáním ploutviček táhne kapitána. Samozřejmě následuje velké haló a focení ze želvou. Avšak ouvej! Po chvilce nám želvu velmi drze odebírají obchodníci se zážitkovou turistkou z lodi Mickey Mouse a táhnou jí ukázat svým turistům.. Odplouváme, protože naše stanoviště se nelíbí místní pobřežní policii. Svým ostřížím pohledem usoudila, že jsme blízko pláže. Deset minut a kotva je nahoře. Vyplouváme. Bohužel na motor – opět nefouká.
Do tří hodin máme fůru času a tak plujeme k přírodní atrakci nedaleko Campa – zatopené jeskyni. Pánové si hrají na modelky – jeskyně je jako stvořená pro ukrytí pokladu.
Vrcholí přípravy na odpoledne – naleštit zbraně, zjistit jejich funkčnost, obléct se do slavnostního, zapnout pásky a fiží.
Marina di Campo asi podobný nájezd zažila před dlouhou dobou. Salvou z děl a pušek, halekáním a troubením plníme naši část výměnného obchodu. Se slzou v oku se loučíme s částí posádky. Viky odjíždí na vymodlenou dovolenou a zástupci českého Lloyda taktéž.
Náročný den završujeme pleněním přístavního městečka v místní hospůdce.

pláž Calamity

Ráno jsme jak přejetí. Koupačka v moři po prokecané noci kvůli probrání. Zabírá. V okolí lodě se pohybuje žahavá medúza, jak záhy zjišťujeme. Žahnutí je podobné jako od kopřiv, jen naskočí pupenec podobný nec…hlazenému popálení. Monika ze službou z kuchyně jede pro zásoby. Plujeme jen kousek – bohužel na motor, protože není vítr. Cílem je pláž Kalamity, kde se dají najít drahé kameny – hlavně malachity a azurity. Cestou zastavujeme v místech, kde je potopená Cessna. Koupačka v moři.
Kvůli tomu, aby loď získala český techničák děláme zkoušku stability. Podle jmen diktujeme naši váhu. Přesouváme se z jednoho boku lodi na druhý, aby zkušební technici získaly přehled o náklonu. Dobrá záminka k tomu, aby pánové získali váhu plavících se žen a děvčat.
Koupeme se v moři, fotíme a různě levitujeme. K večeru se přesouváme na pláž se spoustou eqipmentu a hlavně s jídlem. Chystáme piknik na pláži. Lodní kuchař Monika naložila maso, udělala karbanátky a salát. Křesáním rozděláváme na pláži oheň, pečeme maso a karbanátky. Než se vše ugriluje, kručení v žaludku zaháníme focením. Protože je třetí den – krizový, tak vynecháváme dlouhé ponocování.
Část posádky spí na lodi, část využila nekonečně hvězdičkového hotelu s relaxační postelí z kamínků.
Romantiku nabourávají útočící komáři. Nám to však nevadí, protože usínáme za zvuku cikád, šplouchání moře, zářící oblohou plnou hvězd nad námi a pohledem na La Grace. Za svitu Měsíce je krásná … .