Argentario

V noci vítr trochu slábne Loď ale stále uhání tmou pod plachtami, kterým pomáháme motorem, rychlostí 7,5 uzle.
Trochu jsme si vystřelili s Ondry. Víme jak hrozně nepřítomný a rozespalý chodí na noční služby. V minutě jsme si s Honzou oblékli záchranné vesty a připoutali se pevnými lany k lodi, jako by brzy šlo o život. Když Ondra dorazil, s nejasný výrazem ve tvářích jsme diskutovali o ohromném bouřkovém mraku. Ondra na nic nečekal a začal v bedně hledat záchrannou vestu. Když ji našel, řekl jsem mu: „Tu si neber, tahle špatně plave“ (v bedně je 50 stejných vest) Ondra ji zase zandal a hledal jinou. To už jsme ale nevydrželi a vybuchli smíchy. V tu chvíli se probudil a řekl, že jsme blbci.
Dopoledne přistáváme na poloostrově Argentario v městečku San Stefano. Snažím se tu sehnat díly na kotevní hydrauliku. Naprostou náhodou jsme tu potkal Romana. Toho jsem už léta neviděl. Kdysi bydlel na Elbě v Rio Marině, ale jednoho dne ráno vstal, políbil svou přítelkyni a šel si koupit cigarety. Cestou ale potkal loď co odplouvala do Karibiku a tak na ni sedl a odjel s nimi. Když se za dva roky vrátil jeho přítelkyně už tam nebyla. Co z toho plyne? Holky jsou hrozně přelétavé.
Ještě jsem se s Vikym a Jardou vydal člunem do města Orbetello, abychom zjistili, jestli se tam dá po místních kanálech dostat naším člunem. Ukázalo se že ano, ale museli bychom ho přenést přes metr vysokou zeď hráze místního jezera uprostřed něhož toto město leží. Takže na vlak se Jarda člunem nedostane.
Hydrauliku nám slíbili, ale zase nic co by nám pomohlo zvedat kotvu bez dřiny. Zašli jsme si na pizzu a na noc odplouváme směr ostrov Elba.

Ponza

Noc jsme strávili na kotvě poblíž hlavního města. Nebylo to úplně v klidu. Oblohou se honí černé mraky – kotva ale drží. Po rozbřesku ale už raději vyplouváme. Než jsme vytáhli kotvu – pořádně jsme zmokli. Na motor obeplouváme jihozápadní cíp ostrova, zvedáme plachty a kurzem 330 míříme na jižní Toskánské ostrovy. Celé odpoledne vítr sílí a vrcholí to při mé službě mezi 18-20 hodinou. To byla jízda. Předoboční vítr 25-28 uzlů a ohromné vlny rozeběhnuté z 50 uzlové bouře v Bonifáčském kanálu.

Ventotene

Ráno se probouzím už v 5 hodin. Nefouká. Ještě chvilku se snaží dát kluků čas, aby si pospali (je mi jich líto), ale v 6 hod už jsem to nevydržel a písknul budíček. Bez snídaně se jde ke klice kotevního vrátku. Teď bych si tu představoval všechny ty chytráky, co mají plné pusy to, že: „to co není dobové pro nás není dost dobré“. A tak jsme věnovali i kolektivní vzpomínku největšímu ze všech těch propagandistů – hráááběti Liborovi, který by jistě díky nové zkušenosti u rumpálu přehodnotil své názory. Ale jak se shodla většina přítomných co ho znají, spíše utekl……
Před 8 hodinou vyplouváme. Snídaně a směr ostrov Ventotene. Nefouká nic. Před polednem přistáváme na ostrově Ventetone. Cílem je sehnat chleba a cokoliv podobného hydraulice od rybářů.
Nepodařilo se, ale alespoň jsme si koupili chleba a poklábosili s místními milými lidmi. Jeden člověk nás ale na tomto tichém ostrůvku přeci jen naštval. Místní podnikavec který ve vidině snadného zbohatnutí z jachtařů zabral velkou část městského mola pro marinu se svou arabskou italštinou velmi vtíravě snažil vyhnat La Grace od tohoto mola. Nic nepomohla moje prosba, že tu chceme jen nakoupit a musíme plout dál. Stále opakoval: „čento euro“ „No….. parlá sólo Italiáno“ „Pirates kakabuš“ (nevím co znamená kakabuš v Italštině, ale Arabsky je to vězení)
Pochopili jsme že se nedomluvíme. Házet kotvu se nám ale nechtělo. Mnohem více v nás ale vřela myšlenka na pomstu. Padaly různé návrhy: 1.vypustit mu kola u koloběžky a zahodit ventilky, 2. zeptat se ho, jestli má mobil a pak ho hodit z mola, 3. sestřelit kanónem…… No jasné!!!!!!! Honza nelenil a začal nabíjet. Odplouvající loď míjela dvěma jachtami přeplněnou část jeho mariny. Místní frajer přijel na své koloběžce a sledoval naše počínání. Postavil jsem loď do správného úhlu a bezpečné vzdálenosti a vyslovil ty tři malá písmenka: „pal“. Po necelé vteřině se ozvala ohlušující rána a těm co se otočili zbyl jen pohled na kouřící střílnu z pravoboku. Nedíval jsem se na frajera, ani posádku, ale pevně věřím, že spadl z koloběžky do vody, aby si přepral trenky a moje posádka odplouvala se vztyčeným prostředníčkem. Ať už to dopadlo jakkoliv, ten nádherný ostrov jsem opouštěl s dobrým pocitem. Čestmíre promiň a zároveň děkuju (Čestmír je náš nepřítomný dělmistr).
Navečer jsme dorazili na ostrov Ponza. Ten mám obzvláště rád.
Před ostrovem jsme sledovali vrak potopené megajachty – byl to hodně tristní pohled.
Večer jsme navštívili římské skalní lázně a prošli se uličkami krásného městečka.

Ischia

Plujeme celou noc, ale s větrem je to na pytel. Hodně si pomáháme motorem. Princess je nám stále v patách. Kolem 11 hodiny míjíme levobokem ostrov Capri.
V tu chvíli volají z Českého rozhlasu. Tady si člověk ani nevšiml, že je mezinárodní den oceánů. Rozhovor jsme neodmítli – je fajn, že si vzpomněli na ten malinkatý kousek českého území kolébající se tak daleko od domova.
Zvedá se silný vítr. Nechci o něj přijít a tak se narychlo rozhoduji, že Princess popluje do Neapole a odveze Moniku, Filipa a Vildu co nejblíž k letišti a nabere si svou posádku. La Grace tak může ihned plout dál a neztratí den střídáním. Dal jsem ženě 30 minut na sbalení a opuštění lodi. Chvilku to vypadalo na rozvod, ale rozkaz je rozkaz a alespoň už nebude muset poslouchat mé vtipné poznámky, že jestli se chce rozvést, dávám jí také 30 minut na sbalení. Takže si vlastně vůbec nepomůže. Ani jsme se moc neloučili, ale proč taky – všichni tři se tu brzy zas objeví. Dodatečně se jim tímto omlouvám a věřím, že ocenili, že je Princess odvezla tak blízko k letišti.
Loď uhání k severozápadu jako divá. Dlouho jsme se však neradovali. Po pár hodinách vítr opět zeslábl a tak jsme dojeli jen k ostrovu Ischia před přístav Casamiciola – no, aspoň se dnes vyspíme. Večer ještě doplňujeme zásoby. Po večeři všichni brzy odpadli. Ono se to nezdá ale ty přeplavby člověka hodně unaví.

Camerota

Krásná noční plavba. Ani spát se nikomu nechce. Dopoledne ještě děláme poslední záběry jako např. „vyblít rybu“, či „jmenuji se kadet Poblionek“ Vlastně je to zábava, ale všichni ve skrytu duše doufáme, že to co se tu natáčí nebude nějaká příšerná blbina. No, uvidíme. Na premiéru si ale budeme muset ještě skoro rok počkat. Před přístavem jsme jim ještě na závěr vystřelili z lodního děla na město a pak už jen rozlučka, třepání rukou a spousta vzpomínek na prima akci. Další cíl je marina Camerota a nové dobrodružství. Tentokráte záchranná akce – Princess ztratila vrtuli. Došlo k tomu uvolněním pojistné matky a byla fuč. Naštěstí se našla a tak mě čekala jen její montáž. Za 2 hodny bylo vše hotovo. Posádka La Grace si zatím prošla městečko.
Na noc obě lodi společně vyplouvají směr Neapolský záliv. Přestože byla příznivá předpověď, větru je poskromnu a tak jsme nuceni jachting kombinovat s naftingem.

Vibo Valencia Marina

Dopoledne se pracuje na lodi. Ne kvůli televizi, ale protože práce na lodi vlastně nikdy nekončí. Před polednem jsme začali zvedat kotvu. Už ani nepočítám po kolikáté. Nejenom obrazně jsme to ale udělali za minutu 12. Abychom si ušetřili námahu, dáváme do vody málo řetězu a tak kotva nedrží nikdy na 100 %. Hodinu držím loď na motoru na místě a celá posádka točí tím ohromným flašinetem s cílem, co nejdříve vypadnout. Za minutu 12 také přistáváme u benzinky. Rychle nabrat přes 1000 litrů paliva a máme chvíli klid. Pumpaři odešli na siestu a my tu můžeme v klidu vystřídat – po česku (zadarmo).
Ve 14 hod. dorazil televizní štáb České televize. U lodi zastavil expediční obytný vůz s nápisem ACAPULKO. Vyskočil režisér a kameraman v jedné osobě – Mirek Čapek, fotograf – Ivan Vala, a moderátor i komik – Tomáš Hanák. Tahala se lana, lezlo po stěžních atd. – pro nás už rutina. Počasí nám sice moc nepřálo, protože se v rychlých intervalech střídal vítr od 0 do 40 uzlů. Několikrát jsme vytáhli a pak zase schovali všechny plachty. Loď stála a hned se zase divoce nakláněla pod nápory větru. Ale nevadí – aspoň bylo co filmovat. Myslím, že nás to všechny moc bavilo. S Tomášem jsme i fajn pokecali. Je to zvláštní pocit mluvit s někým koho člověk až doposud znal jen jako hvězdu z bedny zvané TV. Na začátku jsme měli trochu obavy jak se k nám obyčejným lidem bude chovat. Monika se nás dokonce všechny snažila umýt, oholit a převléct do čistého (popravdě řečeno marně) ale jsem rád, že se to ukázalo jako zbytečné. Všichni tři mezi nás rychle zapadli a cítili jsem se dobře. Možná ty mýty smazal už na začátku fakt, že všichni námořníci na celém světě si prostě tykají.

Tropea

Opět sobota – ty nemám rád!!! Vstávání, úklid celé lodi a loučení s lidmi, co na začátku přijdou jako klienti a na konci odcházejí jako přátelé. Na památku nám tu zbylo spousta vína a vzpomínky. Když jsme loď stavěli, tak jsem si ani neuvědomoval, že se může skvěle hodit i k setkáním jako třeba akce „spolužáci“. Bylo to fajn.
Ale dost sentimentu a vzhůru do práce. Kluci uklízí a já se za každou cenu opět snažím sehnat nový generátor – alespoň nějaký. Výběr nebyl žádný, ale měl jsem štěstí v tom, že jsem sehnal to nejlepší, o čem jsem kdy snil – tichý, úsporný a maličký, přesto s výkonem 2 kW. Cena 1500 EUR tomu odpovídala.
Kotvu ale pořád zvedáme ručně, tak ven s ní a vzhůru do Vibo Valencia Marina. Tentokráte už tu není veletrh a tak jsme se u mola moc neohřáli. Zásluhy z minulého týdne už se nepočítají a tak nám slušně řekli ať vypadneme. Nic ale nefouká a tak nám stání na kotvě přes noc vůbec nevadilo.
Na loď dorazil nový kuchař – Jožka z Moravy. Teprve později se ukázalo, že je to zároveň elektrikář. Božská to kombinace – nebesa mě vyslyšela.

Strombolicchio

Budíček je dnes později – zželelo se mi unavených poutníků. Když se ale probudili, přeplouváme k ostrovu Strombolicchio a po úzkých schodech vylézáme na jeho vrchol. Ty výhledy stojí za to. Na okamžik jsme se propadli o pár set let zpět a to když kolem naší lodi pomalu proplula naše známá – brigantiny Florentina. Filip byl zklamaný. Stál na vrcholu té hory, sledoval jak se lodě v 30 metrovém rozestupu míjejí a povzdechl si: „Ach jo – konečně bude bitva a já u toho nebudu“. Viky a další členové podsádky na palubě zatím sváděli bitvu s tím, jak se dostat pod sukně 7 členné (velmi neobvyklé) ženské posádce této lodi. Zase ale skončilo jen u řečí.
Vydali jsme se směrem k Itálii. Zatím nefouká a tak motorujeme. Cestu nám zkřížila mořská želva. Nechal jsem vypnout motory a potichu a po pirátsku jsme se sunuli až k jejímu tělu. Potom hup z čelenu a už jsem jí seděl za krkem. Chvíli si myslela, že ji chci sníst, ale já bych něco tak tvrdého a velkého do huby nevzal a tak jsme byli po 10 minutách zápasení kamarádi. Nakonec pózovala fotografů a musí říct, že to bylo i pro mě prima zpestření.
Celé odpoledne plachtíme a velké prádlo ze stěžňů sundáváme až na dohled města Tropea při západu slunce. Kotvu házíme před pláží pod městskou vyhlídkou.

Stromboli

Opouštíme ostrov Panarea. Ještě na závěr pár fotek v úzké zátoce pod sídlištěm z doby bronzové a pak vzhůru směr ostrov Stromboli. Chvíli se pokoušíme plachtit, ale vítr o síle 1°Bf naší lodí spíše houpe, než ji strká vpřed a tak přišel na řadu zase MAN. Už mě to trošku štve, ale co nadělám. Na moři mezi ostrovy se zvedají velké mrtvé vlny, které dávají tušit silný vítr v dálce na severozápad od nás. Houpání nám nevadí a tak se pouštíme podél severního pobřeží abychom si z blízka prohlédli lávový splaz místní sopky. Je to krásný pohled, když je vrchol zahalen velkým bouřkovým mrakem.
Objeli jsme si ostrůvek Strombolicio, ale pro 2 metrové vlny zde nešlo přistát a tak plujem přímo na kotviště na jihovýchodě ostrova. Po jídle se vydáváme do městečka. Místní vulkán chce vidět každý. Metod, jak dosáhnout tohoto zážitku je ovšem hodně. Dvou lidem se podařilo dostat do skupiny cca 300 turistů, kteří za 25+3+6 euro měli tu šanci vidět krátery z vyhlídky na vrcholu. Většina se vydala k majáku na severní straně a potom stezkou podél lávového splazu vystoupali až do povolené výšky 400 metrů. Odtud je také hodně vidět a hlavně je to zadarmo. Spojením těchto dvou možností se rozhodli vydat k vrcholu Ondra a Viky. Poučil jsem je, že je kdyžtak neznám, protože dobře vím, že místní lidi neváhají zavolat vrtulník z protějšího ostrova aby si udrželi tučné zisky, ale v duchu jsem jim fandil. Byl jsem na vrcholu dobře 30x a nesouhlasím s tím hnusným monopolem, který tu zavedli. Jinak je ještě potřeba dodat, že severní cestou se na vulkán načerno vylézt nedá. Evropská unie zaplatila místním zlodějům termokamery pod záminkou kontroly sopečné činnosti, ale ty velmi dobře monitorují i zoufalé Čechy snažící se vidět to, co je dnes již dopřáno jen bohatým.

Panarea

Ráno nás čeká nemilé překvapení. 50 metrů řetězu s kotvou nám sjelo do 50 metrové hloubky. Loď stojí, ale ta dřina co nás čeká nejde popsat. Dvě hodiny točíme oběma rukama jako paka. Ještě ke všemu k nám přijela jiná loď s moravskou posádkou – ta ostuda…… Jsou to ale veselí chlapíci a tak si myslím, že jsme měli blbý pocit jen my. Ještě že je kolem toho vždycky veselo a dobrá nálada převyšuje tu dřinu u rumpálu jak se lidi hecují. Tohle je ten pravý teambuilding v praxi. Tady když lidi netáhnou za jeden provaz, tak nepřežijí – tady to není jen hra!!!
Když je dílo dokonáno, vytahujem plachty a zvolna se posouváme na ostrov Panarea. Cestou se věnujeme degustaci vína z darů naší země. Rád bych byl v přesnější v označení druhu tohoto královského nápoje, ale přestože bydlím v Hradci Králové na Moravském předměstí, jsem jen Čech a tak se spokojte s mým odborným rozlišení na červené a bíle.
Po zakotvením na ostrově Panarea jsme se rozhodli trochu vyblbnout. Z kusu lana a vodovodní trubky jsme narychlo s Honzou zkonstruovali hrazdu za náš člun se 40 koňovým motorem. Od Milana jsme si půjčili „kajtové“ prkno a šlo se na věc. Pravdou je, že jediný kdo se svezl byl Milan – ostatní jen padali a topili se, ale to je jedno – byla to legrace.
Noc na kotvě byla klidná.