Marciana Marina

Vstávání nám dnes opravdu nešlo. Dopoledne se koupeme a relaxujeme, ale i myjeme člun, pereme oblečení, uklízím atd. Což má svůj důvod – je neskutečné co všechno je člověk ochoten dělat, je aby nemusel pěšky na ten ohromný kopec na výlet v tom poledním vedru.
Navečer přeci jen lidi vyráží na vrchol. Dnes z jachtingu nebylo nic a motorovat se nám nechce. Zítra už nám meteorologové vítr slibují.

Marciana Marina

Konečně se vše zklidnilo – možná až moc. Nad mořem není ani vánek a tak stojíme po zátokách a koupeme se. Naším dnešním cílem se stala Marciana Marina. Původně bezvadné stání u městského mola je fuč. Místo toho další marina. Nevadí – je krásně, zůstaneme na kotvě. Než jsme ale hodili kotvu před městem, neodpustili jsme si výstřel z děla. Myslím že to byla největší pecka, co jsme kdy udělali. Město je situováno jako ohromný amfiteátr s 1000 metrovými horami v pozadí. Tu šlupku bych vám přál slyšet.
Jinak nic zábavného. Z nudného letního stereotypu nás vytáhla jen malá epizoda s oslavou narozenin našeho kamaráda Bobše. V pirátském a se vší parádou jsme přistáli a s hudbou prošli celou kolonádu. Cílem byl Jachting bar v Marciana Marině. Tam se to ale nějak zvrhlo a skončilo to veselou pirátskou bitkou po níž všichni skončili ve vodě. Co bylo dál? Oslava neskončila. Sedělo se, popíjelo, jen holky vypadaly tak jako by utekly ze soutěže miss mokré tričko a my gentlemani seděli za barem jen mokrých kalhotách a nezbytných doplňcích jako jsou volány, límce, pistole, šavle apod. Myslím že na tuhle akci budou místní ještě dlouho vzpomínat. Pokud sem chcete jet a blbnout s námi určitě si na sebe něco pirátského obstarejte – nebudete litovat.

Portoferraio

Otočení větru přišlo už v 5 ráno. Poplach!!! Rychle pryč a plachty vzhůru. Vytahali jsme co se dalo. Loď se rozjela. Vítr si z nás ale udělal srandu a hned potom jsme zůstali viset bez větru ve velkých vlnách. Od Korsiky, kde byl 90 km silný vítr, šly dvoumetrové mrtvé vlny. V těch jsme se na motor doplácali do Portoferraia. O moři už jsme dnes nechtěli slyšet. Tady je nejlépe krytá zátoka na Elbě. Všechno vypadalo v pohodě. Hned po hození kotvy se vítr opět zvedl a nabíral sílu. Na 5 metrech hloubky dáváme 40 metrů řetězu a loď stále nedržela. Projížděla řídkým bahnem jako máslo. Tak zase všechno ven a znova. V tom okamžiku jsem ale z hrůzou zjistil, že máme ve šroubu namotané lano. La Grace se stala bezmocnou hračkou větru. Bokem driftovala jachtami přeplněnou zátokou. Lehce se nám ji dařilo usměrňovat naším člunem se 40 koňovým motorem, aby nikomu neublížila. Loď se však nezastavovala. Narychlo jsme zorganizovali přemístění jednoho českého katamaránu. Loď nakonec zastavilo až 80 metru řetězu (na 6 metrové hloubce) a plný výkon přívěsného motoru. Jako zázrakem se nikomu nic nestalo. V tu dobu ale ještě nebylo vyhráno. Člunem jsme přes hodinu snižovali tlak větru na kotevní řetěz a další 2 hodiny pod vodou vyřezávali neskutečně zařezané a utemované lano ve šroubu. Teď už je loď mimo nebezpečí ale únavu všech a strach, který jsme si dnes o loď prožili lze jen těžko popsat. Nová posádka (moc fajn lidé) šla spát se slovy: „tak, a jaké dobrodružství jste si pro nás nachystali na zítra?“

Baratti

Nenávidím soboty – příštích 24 hodin se stalo nejčernějších v historii La Grace. Začalo to tím, že se kvůli silnému jižnímu větru v Salivoli nedalo střídat a tak jsme včas dopluli do Porto Baratti. To je dobře chráněná zátoka a ani silného větru jsem nečekal žádné komplikace. Stará posádka nás opustila a zůstali jsme na lodi čtyři stateční. Na 6 metrech hloubky jsme hodili 30 m řetězu. Vítr sílil a tak jsme postupně přihazovali, až tam bylo 60 m, poté jsem nechal vyhodit druhou kotvu a i tam postupně přihazoval až do doby, než jsem konečně pochopil, že se tu za těchto podmínek neudržíme. Začali jsme točit klikou. Jenže jeden řetěz trvá hodinu i s mnohem více lidmi. Nakonec dorazila nové posádka, ale než se nastěhovali, lítala La Grace po zátoce ze strany na stranu jako splašená. 3 hodiny točil klikou jen Viky s Kocourem a ani já už necítil ruce od točení kormidla. Nakonec nám pomohla nová parta kotvu vytáhnout, ale všichni jsme toho měli dost!!!
Abychom zase nemuseli házet kotvu,uvázal jsem na noc loď jen na lano za osamělý útes. Protože jsem ale věděl, že se v noci otočí vítr, celou noc jsme loď hlídali a skoro se nevyspali.

Baratti

Nad ránem přišel toužebně očekávaný jižní vítr. To je fajn, protože se dnes musíme dostat cca 40 námořních mil na sever. Teď je to ale pakárna – jsme na návětrné straně pobřeží a kromě větru se zvedají i vlny. Místo ranních rozcviček tedy opět točíme klikou vrátku. Za hoďku už jsme volní (lepšíme se) a vytahujeme plachty na předním stěžni. Loď se rozjela směrem k Elbě. Je to paráda……
Vítr cestou zeslábl, ale nevyměkli jsme a tak jsme a doplachtili až do Porto Baratti – o půlnoci. Spát se ale hned tak nejde. Zítra čekám silný vítr a tak se na to musí pořádně připravit loď. Zagasketovat všechna ráhna, natočit je do osy předpokládaného větru, uklidit vše, co by mohlo sletět atd….

Giglio

Po snídani si lidi vyrazili na 2 hodinky do města. Pak vytahujeme kotvu a přesouváme se k velké jeskyni nedaleko odsud. V té však sídlí speleologové a tak je tentokrát prohlídka komplikovaná. Je to škoda – uvnitř této běžně přístupné jeskyně je to paráda.
Nefouká, takže se na motor přemísťujeme do pěkné přístavního městečka Porto Giglio na východním pobřeží tohoto stejnojmenného ostrova. V malém přístavu se otáčíme na místě kolem své osy před zraky mnoha přihlížejících. Děláme to rádi – jednak tím trénujeme a také si připravujeme pozici na večer.
Házíme kotvu v malé zátoce blízko před městem. Zádí uvázáni ke kamenům zde chceme zůstat až do zítra. Vymysleli jsme si dobrou zábavu pro lidi. Za motorový člun jsme uvázali náš kajak a tahali ho ohromnou rychlostí. Na začátku se v něm lidi udrželi jen v sedě, ale nakonec se to vypilovalo tak, že už na tom dokážeme frčet i ve stoje. Je to opravdu zábava – až se tu ukážete, taky vás svezme…..
Večer jsme do člunu naložili dudy, ohákli se do pirátského a vyrazili „plenit a znásilňovat na pobřeží“ Po pravdě řečeno: něco ničit a prát se se nám nechce (na to jsme vždycky moc unavení). Znásilňovat by nás bavilo, ale nemáme dost odvahy na nic jiného, než se s holkama fotit a jediné co nám jde je skončit v nějaké hospodě. Když se projdeme po nábřeží a zahrajeme, vždycky nás někam pozvou. Tentokráte před nás postavili láhev bílého vína a karafu Arančina (tj.likér z pomerančů). O holkách a uloupeném zlatě jsme si nechali zase jen zdát.

Porto Ercole

Při východu slunce vítr ustává. Na motor dojíždíme poslední 4 námořní míle do Argentaria. Dopoledne s Honzou jezdím po všech čertech abych sehnal díly na hydrauliku. Nakonec se to podařil až v 50 km vzdáleném Grossetu. To té doby už jsme ale stopem, autobusem a taxíkem projezdili 4 města a bezpočet dílen. Ostatní si prohlížejí městečko. Po obědě odplouváme dál. Fouká svěží severozápadní vítr. Obeplouváme poloostrov s oběma košovkami a vratiplachtou. Cestou jsme z moře vylovili už druhý kajak. Už ani nevím kam je budu dávat. Nejenom že se nikam nevejdou, ale navíc jsou ohromně nedobové.
Večer jsme zakotvili v chráněné zátoce pod vysokými skalami před městem Porto Ercole. Uvázali jsme loď na 2 lana ze břehu a kotvu u přídě. Narazili sud piva Staropramen a pustili se do oslav Tomášových 49. narozenin. Než jsme ho ale odborně hodili do vody, nacvičili jsme to pro jistotu nejdřív na Ondrovi – ten řval že jsme blbci, ale to víme už dávno.
Noc v chráněné zátoce byla klidná.

Marina di Campo

Zvedli jsme kotvu a dopoledne plachtili podél jižního pobřeží Elby. Vítr se tady hrozně točí a tak to až taková zábava nebyla. Po obědě házíme kotvu v Marina di Campo. Ihned se kolem nás tvoří hloučky lodí. Mnoho českých turistů si zaplatilo výlet jinou lodí aby nás potkali u jižního pobřeží, protože se tu rozkřiklo, že střílíme z děl. Ukecali nás a tak opět nabíjíme k všeobecné radosti všech kolem.
Odpoledne jsou hosté ve městečku a stálá posádka dělá údržbu lodi. Odplouváme na jižní Toskánské ostrovy. Je to krásná plavba pod plnými plachtami.

Calamita

Ráno nás od snídaně vytáhl policajt a protože už je v práci, ihned nás vyhazuje od tohoto mola. Vytahujeme plachty na předním stěžni a s příjemným zadobočním větrem obeplouváme jihovýchodní mys Elby. Pod bývalým lomem na železnou rudu a příznačným jménem Calamita házíme kotvu. Většina lidí se věnuje myšlence na zbohatnutí a tak se po obědě vydávají na pláž hledat polodrahokamy. Já s Kocúrem hlídáme loď – kam bychom chodili. Kocúr má vše co kdy chtěl a já vím, že najdou jen pár suvenýrů na památku z Elby.

Stadt Amsterdam

Ráno vstáváme a hned po snídani točíme klikou vrátku a litujeme každého metru řetězu, který byl ve vodě zbytečně.
Tak, co dál ptám se ostatních? Jedeme se kouknout na „Stadt Amsterdam“. Zvedáme plné plachty a míříme před přístav Piombino. Pořád si lámu hlavu, jak se dostaneme dovnitř, když jachtám je dovnitř vplutí zakázáno. Ale díky náhodě jsme ho potkali přímo pod vysokým břehem u zatáčky na jižním mysu. Na nic jsme nečekali a rychle obrátili loď rovnoběžně směrem do jeho kurzu. Lodě se pod plachtami sunuly vedle sebe ve 100 metrové vzdálenosti. Na jeho palubě stálo hodně přes 100 lidí. Nechal vypálit z děla na levoboku. Bylo vidět, další stupeň překvapení. V tu chvíli jsme stáhli a hned zase vytáhli naši státní vlajku na pozdrav. Bylo krásné sledovat, jak takový nádherný kolos vzdává úctu a čest La Grace stejným způsobem. Předpokládám, že kapitán „Stadt Amsterdam“ se ihned poté odebral zmateně listovat katalogem historických lodí, aby našel loď kterou ještě nikdy v životě neviděl.
Trochu jsme závodili, ale naše čtyřuzlová rychlost nemohla stačit na cca 5-6 uzlů jejich klipru. Naštěstí u Elby před Rio Marinou hodili kotvu a tak jsme měli ještě jednu šanci si ho pěkně z blízka prohlédnout. Nádhera – nashledanou za rok na Tall Ship Race.
Náš další cíl je ale Porto Azzurro na Elbě. Odpoledne tam stavíme u městského mola. Večer jsme si v pirátských oblecích vyrazili do uliček tohoto malebného městečka. Po návratu se u nás netrhly dveře. Na mole (s plotem a nápisem nevstupovat) se hromadili lidé a na palubě La Grace jsem přestal počítat krajany. Spát se šlo až po půlnoci.
Byl sem rád, že to všechno dobře dopadlo – celou tu dobu jsem měl strach, že nás vyhodí kvůli tomu, že lidi dávno přestali respektovat zákaz vstupu na molo.