Dusno

Dopoledne je příšerné dusno, na padnutí. Po poledni se naštěstí zvedá vítr, a my opět vytahujeme kompletní plachty. Vedro ale trvá celý den. Je to neuvěřitelně líný den. Dokonce plujeme celé odpoledne s nabitým dělem na pravoboku, a jen ospale zakopáváme na palubě o odpalovací dráty. Měli jsme totiž jednu palební pohotovost, když nás předbíhal na motor jakýsi katamaran. Ale protože jeho posádka o nás zdánlivě nejevila žádný zájem a minuli nás ve vzdálenosti “mimo dostřel”, k palbě nedošlo (jeho australské majitele jsme pak potkali v pátek v marina office v Mahonu. Ihned se k nám hlásili, a vyšlo najevo, že se nepřibližovali, protože si mysleli, že točíme nějaký film :-).

středa

Budíček byl nařízen opět na 7:30, ale po snídani se všichni jdeme koupat. Většina posádky plave až na břeh a jde se podívat na pevnost nad zátokou. Dan si spustil na vodu kajak.

Po vykoupání vyplouváme na plachty. Spíše se ale jen ploužíme ve slabém větru. Míjíme severní cíp ostrova Asinara. Rozhoduju, že dnešní měření kulminace už musí vyjít, a protože na jih od nás je pobřeží stále příliš blízko na to, aby byl vidět mořský horizont, vynutil jsem si asi hodinu motorování, abychom se trochu pohnuli. Měření pak probíhá téměř dvě hodiny a je na začátečníky velice úspěšné.

Odpoledne pod plachtami zpracováváme, a vysvětluju další teorii – metodu Interceptu. Chystáme přípravu na večerní měření. V podvečer nás předjíždí novozélandská plachetnice. Pálíme na ni pozdrav z děla. Dan se jich ptá, kam mají namířeno, a když odpovídají, že do Mahonu na Menorku, říká jím, že mají držet stejný kurz, že budeme kormidlovat podle nich.

Na západě se objevují bouřky a vítr sílí od jihu. Vše nasvědčuje tomu, že před námi je tlaková níže, a my míříme do ní. Tato hypotéza se ale v noci ukazuje být falešnou. Bouřky sice kolem nás zuří až do rána, ale přesouvají se na jih a nás naštěstí žádná nezasáhla. Ráno před mým nástupem na hlídku opět slábne vítr, balíme plachty a motorujeme.

Bonifácká úžina

V 7:30 pískám budíček. Ještě před snídaní zvedáme kotvu a na motor se probíjíme proti silnému větru do Bonifácké úžiny. Jak říká Pepa: tady fouká vždy, i za bezvětří.

Překonali jsme úžinu napříč, a o půl desáté kotvíme v zátoce u města Santa Teresa Gallura na Sardinii. Je třeba vyměnit bomby s plynem, natlakovat láhve se vzduchem, dokoupit nějaké potraviny. To naštěstí zajišťuje Pepův místní kamarád, na nás je odvézt bomby na člunu k pobřeží a odnést je k silnici u pláže. Vydáváme se na kopec nad pláží s vyhlídkovou věží a sochou svaté Terezy. Full-dress uniform druhého bocmana budí mezi místními velký ohlas, každý se s ním chce fotografovat :-).

Po vyplenění města se vracíme k pláži a čekáme na setkání s člunem. Signalizujeme žádost o podpůrnou palbu, které je vyhověno, a nad zátokou se rozléhá rána z děla na levoboku.

Na loď se mezitím nalodila česko-cizinecká návštěva, kterou vezeme do nedaleké zátoky na Capo Testa. Po jejím vysazení na břehu pálíme směrem k pláži celou levoboční salvu.

Po zbytek dne motorujeme k ostrovu Asinara (který se na mapě tváří být SZ mysem Sardinie), v naději, že ráno přijde vítr. Večer kotvíme v zátoce.

průliv Bonifacio

Ve funkci druhého bocmana na lodi mám tolik práce, že nestíhám vést svůj deník, natož

brkem a inkoustem, jako na minulé plavbě.

V sobotu přijíždíme s bratry a Michalem expresem z Říma do Campiglio Marittima, už po

cestě nám z lodi oznamil kapitán, že loď kvůli velkým vlnám nestojí na smluveném místě u

mariny Salivoli, ale u trajektového mola v Piombinu. To nám ale jen zjednodušuje situaci,

protože autobus z Campiglio zajíždí až tam, zatímco do Salivoli bychom museli ještě dojít

kus cesty.

Z vlaku pospícháme na autobus, řidič po dotazu na lístky odpovídá, že “tonight free”.

V Piombinu vylézáme na vlnolam u přístaviště, a přes zeď vidíme kotvit La Grace v zátoce.

Volám Pepovi (kapitánovi), a ten pro nás na skalnaté pobřeží přijíždí člunem. Vlny

zaplavují kameny na pobřeží – div, že se my i batohy dostáváme do člunu suší. Jsme

poslední, na koho se čeká (úplně poslední člen posádky nakonec nedorazil vůbec), ale žádný

spěch není. Na kotvě totiž zůstáváme až do neděle – je třeba zajít nakoupit potraviny. To

zajišťuje v neděli dopoledne Monika s Lukášem – posledním členem z minulé posádky.

Pepa učí nově příchozí kadety názvosloví lan a jejich používání. Ze mně to sice někteří

zájemci vytáhli už minulý večer, ale opakování je matka moudrosti.

V neděli ve 13h vyplouváme, a protože máme svěží boční vítr, přecházíme ihned na plachty.

Při vytahování kotvy se jako dobrovolník nabízím na práci v kotevně, která spočívá ve

skládání řetězu, který se hrne dovnitř průvlakem, aby se pod ním nehromadil. Moje nová

zkušenost. Práce je to strašně špinavá a namáhavá. Řetež je zrezavělý a zároveň

naolejovaný, což dohromady vytváří hnědou mazlavou břečku, která jde pak z těla dolů pouze

jarem.

V kotevně navíc není slyšet co se děje nahoře, a protože mi nikdo nepřichází říct, že už

je finálně odkotveno, zůstávám tam déle než bych musel. Když konečně sám vylézám (jen

zázrakem od oleje pouze od ruk po ramena, a ne od pasu nahoru), už se rozbalují plachty.

Obeplouváme ostrov Elba a míříme na jih. Později odpoledne vítr slábne natolik, že

rozvinujeme i obě brámové plachty (hlavní brámová dorazila na loď teprve nedávno). La

Grace je prý poprvé pod všemi plachtami (kromě nenasazené kosatky). Pro mě to znamená

odgasketování hlavní brámové plachty, což je má další premiéra (na předchozí plavbě jsem

byl jen na předním brámu). Je to ještě náročnější, protože za předním brámem jsou

zvratičky, na které si lze dát nohu, ale za hlavním brámem není nic. Navíc při odvazování

gasket omylem povoluju i úvaz, který drží horní lem plachty u ráhna, takže musím z půlky

cesty dolů znovu nahoru. A protože nahoře trávím hodně času, a výška stěžňů výrazně

umocňuje houpání, mám po návratu na palubu přes bok lodi svou další premiéru na La

Grace…

V průběhu odpoledne začínáme s kurzem astronavigace – seřízení a měření se sextantem.

Kapitán mě pověřuje rozdělením posádky do hlídek, což jsem provedl následovně:

č. čas
1 | 20 – 23 | Dan Sch. (starší kadet), Michal Kroužel, Mirek Beneš
2 | 23 – 02 | Honza Prokop (strojník), Jirka Peterka, Jirka Novák
3 | 02 – 05 | Jindra Vodrážka (první bocman), Jan Sch. (starší kadet), Jirka Vavřík
4 | 05 – 08 | Petr Sch. (druhý bocman), Robert Kolín, Ota Kolín
atd.

Velitelé hlídek (vždy první v seznamu) jsou vybráni jako 4 nejzkušenější členové posádky

La Grace (kapitán hlídku nedrží).
Systém rozdělení do čtyř hlídek po třech hodinách má tu výhodu, že se opakuje každých 12

hodin, a proto si každý snadno zapamatuje, od kdy do kdy drží hlídku. Nevýhoda, na kterou

přišli hned další noc především členové hlídek 2 a 3, je ta, že někomu rozdělí noc na dva

úseky, a on se pak pořádně nevyspí, zvláště když od 8h je snídaně. Remcání proti systému

bylo zaznamenáno, ale nebylo dost hlasité, takže systém se za celý týden nezměnil.

Pod plnými plachtami plujeme téměř až do rána. Míříme do průlivu Bonifacio mezi Korsikou a

Sardinií. Dnes ráno, v pondělí, se probouzím po 4h. Balíme příčné plachty a přecházíme na

motor, protože vítr zeslábl už příliš.

Dopoledne pokračujeme další částí kurzu astronavigace – opravy měřené výšky, souřadnice v

astronavigaci, metoda kulminace (pravého poledne). Bohužel stále není na lodi tabule, a

tak veškerý výklad kreslím fixami na papíry, které mi i s podložkou drží místo stojanu

Dan.

Mezi 12 a 14h chceme naměřit kulminaci Slunce, ale počasí chce jinak. Jak se loď blíží do

průlivu, vítr sílí v protisměru naší plavby. Místo měření balíme zbylé podélné oplachtění,

a gasketujeme příčné plachty. Mě opět čeká cesta na hlavní brám. Trochu to flákám -

gasketuju pouze to, na co dosáhnu s jednou nohou na brámovém koši a druhou nohou na

šlapnici. Vylézt celý na ráhno si netroufám. Loď najíždí proti metrovým vlnám, skáče

nahoru a dolů, což se nahoře zesiluje do úplného pekla. Mám problém se tam vůbec udržet.

Nakonec mě ale “těší”, že to stejným způsobem jako já vyřešil i Jindra na předním brámu.

Zatímco jsme byli nahoře, dva gasketovači přední košovky kropí celou palubu i lidi co

zůstali dole obsahem svých žaludků (jejich identita je autorovi známa :-). Snaží se je

sice varovat, ale zezdola obvykle dobře nerozumíte, co na vás lidi v ráhnoví křičí, takže

varování bylo spíše kontraproduktivní – všichni se na ně obrátili čelem.

Zbytek dne motorujeme proti větru na ostrov Lavezzi. V zátoce na SV pobřeží ostrova

spouštíme kotvu, a vyloďujeme se na člunu na pláži. Snažíme se dostat na skály nad

zátokou, odkud tušíme dobrý výhled na loď, ale je to nesmírně obtížné, protože mezi

balvany jsou velké mezery, vyplněné trnitým křovím.

Na lodi zůstávají Pepa s Monikou a Honzou, neplánovaně ale také Jirka V. (zapoměli jsme na

něj při odjezdu). Jindra se pro něj vrací se člunem, a je hned zaměstnán na lodi, protože

kotva nedrží a je potřeba překotvit (je silný vítr). Velký keč, který kotvil v našem

závětří, mezitím zvedá kotvu úplně a odplouvá.

Ze skal se vydáváme na jih od zátoky k francouzskému hřbitovu, a pak na opačnou stranu

ostrova, kde stojí na ústesech mohyla připomínající ztroskotání francouzské řadové lodi

Sémillante s 600 lidmi na palubě v roce 1855.

Přes noc zůstáváme na kotvě. Není to nezbytně nutné, ale posádka o to jeví celkem zájem, a

tak držíme kotevní hlídky.

Už předchozí den se zavedl pěkný zvyk, který pak udržujeme po celý zbytek plavby, a který

velice přispívá k pocitu dobovosti – sloužící hlídka oznamuje každou celou hodinu jedním

úderem do zvonu (v noci spíše tišším) na zádi.

Honba za pokladem a želvou

Po ránu, kdy s východem slunce mnoho hvězdičkový hotel zmizel, pustili jsme se do hledání kamínků, ranní očisty v moři a snídaně v podobě zbytků opečeného masa ze včerejšího pikniku. Na lodi Monika… přichystala opulentní snídani pro ty, kteří spali na lodi.
Hurá za pokladem – jdeme se podívat do opuštěné šachty. Prý se tu hlavně za války těžila železná ruda. Koukáme se pod nohy a doufáme, že najdeme nějaký zajímavý polodrahokam. Chudí jsme a chudí zůstaneme – naše nálezy rozhodně nejsou na zbohatnutí. Po úporném putování a vyprahlí sluncem doplňujeme na lodi tekutiny a svá rozehřátá těla si chladíme koupelí v moři. Mezi tím zbytek pirátské posádky pod vedením strojníka Honzy se snaží zprovoznit vrátek ke kotvě. Zdáli se k nám přibližuje další loď…. . Budeme obchodovat! Za salvu z děl ve tři v Marině di Campo za asistence celé pirátské posádky dostáváme láhev vína a nějakou tu zeleninu na přilepšení. Obchodníci z lodi zahlédli v moři želvu. Náš kapitán neváhá ani chvilku. Svléká kraťasy se slovy: „umím lovit želvy ale nemám plavky“ vyráží tak jak jej Pán Bůh stvořil na lov. Za chvíli se objevuje želva, která plácáním ploutviček táhne kapitána. Samozřejmě následuje velké haló a focení ze želvou. Avšak ouvej! Po chvilce nám želvu velmi drze odebírají obchodníci se zážitkovou turistkou z lodi Mickey Mouse a táhnou jí ukázat svým turistům.. Odplouváme, protože naše stanoviště se nelíbí místní pobřežní policii. Svým ostřížím pohledem usoudila, že jsme blízko pláže. Deset minut a kotva je nahoře. Vyplouváme. Bohužel na motor – opět nefouká.
Do tří hodin máme fůru času a tak plujeme k přírodní atrakci nedaleko Campa – zatopené jeskyni. Pánové si hrají na modelky – jeskyně je jako stvořená pro ukrytí pokladu.
Vrcholí přípravy na odpoledne – naleštit zbraně, zjistit jejich funkčnost, obléct se do slavnostního, zapnout pásky a fiží.
Marina di Campo asi podobný nájezd zažila před dlouhou dobou. Salvou z děl a pušek, halekáním a troubením plníme naši část výměnného obchodu. Se slzou v oku se loučíme s částí posádky. Viky odjíždí na vymodlenou dovolenou a zástupci českého Lloyda taktéž.
Náročný den završujeme pleněním přístavního městečka v místní hospůdce.

pláž Calamity

Ráno jsme jak přejetí. Koupačka v moři po prokecané noci kvůli probrání. Zabírá. V okolí lodě se pohybuje žahavá medúza, jak záhy zjišťujeme. Žahnutí je podobné jako od kopřiv, jen naskočí pupenec podobný nec…hlazenému popálení. Monika ze službou z kuchyně jede pro zásoby. Plujeme jen kousek – bohužel na motor, protože není vítr. Cílem je pláž Kalamity, kde se dají najít drahé kameny – hlavně malachity a azurity. Cestou zastavujeme v místech, kde je potopená Cessna. Koupačka v moři.
Kvůli tomu, aby loď získala český techničák děláme zkoušku stability. Podle jmen diktujeme naši váhu. Přesouváme se z jednoho boku lodi na druhý, aby zkušební technici získaly přehled o náklonu. Dobrá záminka k tomu, aby pánové získali váhu plavících se žen a děvčat.
Koupeme se v moři, fotíme a různě levitujeme. K večeru se přesouváme na pláž se spoustou eqipmentu a hlavně s jídlem. Chystáme piknik na pláži. Lodní kuchař Monika naložila maso, udělala karbanátky a salát. Křesáním rozděláváme na pláži oheň, pečeme maso a karbanátky. Než se vše ugriluje, kručení v žaludku zaháníme focením. Protože je třetí den – krizový, tak vynecháváme dlouhé ponocování.
Část posádky spí na lodi, část využila nekonečně hvězdičkového hotelu s relaxační postelí z kamínků.
Romantiku nabourávají útočící komáři. Nám to však nevadí, protože usínáme za zvuku cikád, šplouchání moře, zářící oblohou plnou hvězd nad námi a pohledem na La Grace. Za svitu Měsíce je krásná … .

plachty

Budíček, nástup do služby v kuchyni a první snídaně na lodi.
…Dneska nás čeká seznámení s plachtama a lanovým – už se těšíme, většina z nás je přece tady kvůli tomu. Po deseti minutách instruktáže ztrácíme přehled, jak se jmenuje které lano. Názvy plachet se dají ještě trochu zapamatovat. Se sedáky se vydáváme do lanoví – tedy jen ten, kdo chce. Všichni se samozřejmě bojíme, zejména v košové plachtě. Hned jsme jako kadeti použiti na práci – povolit gaskety u košových plachet. Trvá to dlouho, není cvik, ale jde to. Ručně vytahujeme kotvu, napínáme další plachty a vyrážíme směr jižní pobřeží Elby. Zkoušíme několik obratů a lézt v konstrukci na přídi.
Tahání lan je pěkná dřina. Nespokojený nevrlý bocman si myslí, že umíme všechny názvy lan po první instruktáži. Chyba lávky. Ať si křičí jak si křičí, nás to přeci nemůže rozhodit. Pro klid na lodi se názvy lan raději učíme.
Před Porto Azzuro přestává foukat vítr, tak se koupeme v moři. Protože bezvětří pokračuje, nezbývá nám než skasat plachty, nastartovat motor a takto dojet do přístavu. Za jízdy uvázat gaskety. Vypadá to nebezpečně, avšak kluci jsou odvážní a jde jim to.
Návštěvníci a obyvatelé města Porta Azzura asi neví, co je čeká. Nájezd pirátů do města je pořádný nářez. Vyrážíme do města. V krámě kupujeme demižon tavolníku (vino di tavolo), obsazujeme střed náměstí a začínáme plenit. Pánové šermují, zpívají a dámy tancují a dělají hudební doprovod. Část eur utrácíme za tetování henou. Několik skalních zůstává až do nočních hodin ve městě. Prohlížíme si krámky s drahokamy, jejich surovou podobu i věci z nich vyrobené. Na to, že je půlnoc, město žije rušným životem. Inu Středomoří.
Máme problém dostat se na loď. Troubením na roh se snažíme dovolat člunu. Uklidňuje nás, že je s námi Honza z posádky. Čekáme na molu, troubíme na roh, kecáme a budíme rozruch. Kocháme se pohledem na siluetu lodi. Vychutnáváme si dnešní den a večer. Ke štěstí nám jedině chybí koupené víno – bohužel bylo odesláno na loď. Moderní technikou zjišťujeme, že člun pro nás vyjel už před 20 minutami. Jdeme jej hledat. Zde na nás čeká Filip.
Jsme nadšení lodí a partou lidí, která se tu sešla.

Nová posádka

Deník nové posádky
Brzy ráno nás budí hluk. Vedle našeho spaní Italové přistavili kontejner na odpadky k němuž se brzy začala sjíždět popelářská autíčka s odpadky. Co naděláme – inu, svůj k svému.
V noci padla rosa, takže jsme byli mokří. Balíme, sušíme spacáky a deky, vaříme kafe a snídáme. Vyjíždíme směr Pisa. Krásný sjezd z Luccy k Pise – pinie, výhled na baptisterium, šikmou věž a věž kostela. V Pise jsme brzy – město se teprve chystá na nájezd turistů. Parkujeme nedaleko hlavních památek. Prohlížíme cetky – drbátka, modely rytířů, lahvičky v podobě šikmé věže, pohledy, …
Tady se dělíme – část jde do baptisteria, část jen zírá zvenčí. Baptisterium má skvělou akustiku – průvodce ji zdůrazňuje zpěvem. Sraz a odjezd v 9.15 nestíhá skoro nikdo – akorát Milena s Vildou. Při čekání na zbytek výpravy objevili supermarket. Skoro všichni se v něm stavujeme a dokupujeme zásoby. Čekáme na partičku pod vedením Fandy. Ten dorazil záhy – zdržel se při koupě bonga. Nekup jej za 90 Euro. Stíháme i poslat pohledy.
Pak už nás čeká jen cesta do Piombina a nalodění. Cesta po dálnici, rozdělení aut, setkání v Piombinu. Vedro. Cestou do přístavu už vidíme LOĎ. Stojí na rejdě před přístavem. Vypadá nádherně. V daný okamžik nevíme, na co se těšíme víc. Zda na nalodění či na koupačku v moři. Parkujeme, setkáváme se s partou Slováků, kteří odjíždí. Vypadají zdrchaně. Co nás asi čeká?
Seznámení s částí posádky, koupačka v moři, vybalení a příprava k nalodění. Ve tři hodiny se postupně naloďujeme – na několikrát. Při čekání na část cestujících pracujeme – šmirglujeme kormidlo, vyměňuje a upevňuje se motor kotevního vrátku. Večer briefing (seznámení s pravidly na lodi) a seznamovací posezení.

Capraia

Ráno se podle plánu lehce rozfoukalo od jihovýchodu a tak zvedáme plné plachty a míříme směr ostrov Capraia. Jede to krásně, i když jen do 3-4 uzlů. Je to opět daleko a tak jsme na plavbě zase celý den. V Capraie házíme kotvu pod starou strážní věží u přístavu a vážeme si zadek ke skalám. Došly nám zásoby, tak večeři řešíme pizzou. Nebyla ale nic moc, stála dost peněz a číšník se snažil mluvit jen italsky – no, celkový dojem nic moc.
Náladu si napravujeme drinky na lodi a prapodivnou hrou s kostkou a kartičkami.

Bastia

Vstáváme a po snídani odplouváme. Cestou pro zábavu střílíme po okolních lodích. Už nás tu začínají znát. U západního výběžku se do naši plných plachet opřel jižní vítr a tak se podle plánu vydáváme na Korsiku. Jede to krásně ale je to daleko a tak jsme na plavbě celý den. Ale to nevadí – jsme tu přeci kvůli lodi a plavbě.
Na večer přistáváme v Bastii u benzinky a já doufám, že to tu bude přes noc zadarmo. Našel jsem v dosahu elektriku a tak celá loď září celou noc. Kolem je kulisa starého přístavu s pevností, no prostě nádhera.
„Plenit a znásilňovat“ jdu tentokrát jen já, Ondra a Honza, ale až hodně pozdě večer. Po přistání se u nás netrhli dveře s návštěvami. Největší radost mi udělala skupina Poláků z charteru s kapitánem, který sloužil i jako „first mate“ na polské cvičné lodi Frederick Chopin.