Royal Clipper

Ráno pro snídani odplouváme. Záhy se však na horizontu objeví silueta majestátného Tall Shipu. Vypínám motor a čekáme, až se k nám přiblíží. Nefouká, a tak není kam spěchat. Největší a zároveň jediný pětistěžník světa se rychlostí 10 kn během chvíle přiblížil a hodil kotvu nedaleko La Grace. Nabili jsme jsme 4 děla a rozhodli se pro nějakou pirátskou klukovinu. Přijíždějicí člun s policií a celní zprávou zhatil moje plány. Nakonec jsem si říkal, že je to asi dobře. Na takové lodi je jistě kdokoliv z VIP TOP lidí světa a je otázka jak rychle by ochrance i policii ve člunu došlo, že střílíme slepými.
Odplouváme a necháváme za zádí nádhernou scenérii té majestátní lodi před starým městem Lipary.
Náhle se na 16 kanále ozve:
„La Grace, La Grace, here is Royal Clipper“
Odpovidam a oba přecházíme na kanál 6. Radiostanice se ozve: (pro autentičnost budu psat foneticky a ještě si občas pomůžu českou diakritikou, předem se omlouvám těm, co umí polsky psát)
RC „Ahoj Pepa, mate polske zaloge na statku?“
Zmatene se pro jistotu ptám:
LG „Ted nemame, s kym mluvím?“
RC „Tu jest kapitán Royal Clippera“
Nevycházel jsem z údivu. Vím, že trup stavěli Polaci, ale kdo teď lodi velí, jsem netušil. Navíc to, že zná La Grace mě potěšilo dvojnásobně.
RC „Kam plyněte? My odchazame o piontej (5 PM) a plyněme na Stromboli. Jestli poplyněme pod žaglami, dame race :-D?“
LG „OK, chtěli jsme už plout do Neapole, ale počkáme na vás u ostrova Panarea a poplujeme společně plachtami ke Stromboli“
RC „Fajne, do zabačenia!“
Odploul jsem a litoval, že musíme pryč. Rychle jsme však přehodnotili plány.
Celý den jsme se koupali u ostrova Panarea. Je to hezké sídliště z doby bronzové a vůbec. Panarea je krásný ostrov pro lidi, co hledají klid. Typické jsou pro ni bílé stavby a na nich vázy s liksými hlavami a domovní znamení z barevné keramiky. Jsou po celých Liparech, ale tady se prý vyrábí.
V 17 hod., s rozbalenými plachtami jsme byli připraveni na závod. Bohužel se nám rozbilo AIS, a tak čekám u pobřeží na internetu, abych zjistil co má Royal Clipper v úmyslu. Z Lipar vyplová pod plnými plachtami, ale vítr stále klesá, a tak je postupně stahuje. Nakonec končí jen pod stěhovkami hnanými větrem z motorování. Rychlost jejich lodi se pohybuje přes 10 kn. Sakra, taková smůla. Z jachtingu je nafting a v tom mu to rozhodně nenandáme. Měníme plány, loučíme se a také na motor vyplouváme na otevřené moře.

Setkávání

Brzy ráno lidi odchází na vrchol sopky Vulcano. Je to nutnost. Cesta vede do kopce po černé zemi, a ta bude za pár hodin peklem pro všechny poutníky. Vulcano, obří kouřící krasavec, je asi největší atrakcí celého ostrova. Jeho krásné, žluté, sirné květy jsou rájem fotografů detailu. I samotný kráter je impozantní. Už léta si říkám, že si na jeho vrchol vytáhnu golfouvou hůl a vyfotím se při úspěšném úderu na první dobrou :-D
Já jsem ale tentokráte zůstal na lodi. Měli jsme návštěvu z třech českých lodí pod vlajkou ČANY, a tak jsem dělal průvodce.
V poledne plujeme dál. Nefouká, a tak je z toho vyhlídková plavba okolo kamenných jehel v kanále mezi ostrovy Vulcano a Lipary.
Později jsme zamířili k hlavnímu městu ostrova. Tam se potkáváme s dalším Tallshipem. Přes 100 let stará brigantina Florentina se plaví po zdejších ostrovech už celá léta. Její kanadský kapitán je moc fajn kluk a kdysi jsem považoval za velkou zajímavost, že jeho posádka se skládala ze samých holek (tuším cca 7). Je otázkou, jestli jde o ráj či peklo na zemi! :-D
Zůstáváme na kotvě a na večeři jdeme na břeh. Místní specialitou je stejk z mečouna v hospodě U piráta. No, příště bych ale raději viděl mečouna na svém háčku.

Vulcano

Dnes jsme trochu posunuli budíček, protože někteří na palubě vyprávěli svá nadšení z výbuchů sopky ještě v 2:30 hod. ráno.
Ještě před budíčkem kolem nás proplouvá flotila českých lodí s vlajkami ČANY. Než jsem vyběhl, byli už fuč. No, třeba se ještě někde potkáme.
Po snídani vyplouváme, protože fouká. Rychlostí 4,5 kn míříme na jihozápad. Cestou se radujem z plachtění a chvíli i ze stáda kolem proplouvajících delfínů
Skoro 30 NM až na ostrov Vulcano nám zabralo celý den. Bylo to ale prima.
Navečer jsme hodili kotvu u jezírka s bahenními lázněmi typickými pro tento ostrov. Blíž už zastavit nešlo, a tak tam lidi plavou po svých.

Stromboli a Strombolicchio

Po krásné a klidné plavbě se před námi nad ránem objevil typický kužel sopky Stromboli.
Dopoledne máme ještě chvíli času, a tak jsme si ještě vylezli na Strombolicchio. Malou sopku s charakteristickou koňskou hlavou a nádhernými výhledy.
Teď hoď hodláme do 16 hod. zahálet a koupat se, což je nutný odpočinek před výstupem k vrcholu monumentální Stromboli. Vidět lávu létající vzduchem patří k životním zážitkům a člověk nelituje ani těch 30 EUR, ani těch 4 hodin hrozné chůze do 1.000 m nad mořem.

Sorrento a Capri

Sorrento. Krásné město na skále, krásný dvě maríny ale vodu se nám tady sehnat nepodařilo :-( Ach jo, buď se jedná o privátní maríny, nebo nenají místo, nebo chtějí 300 až 400 EUR. Je sezóna a jachtaři jsou přeci boháči. Tak ať solej! Je to smutný, ale vyplouváme na týdenní plavbu po Liparských ostrovech s polovinou vody. Slušnost, potažmo nutná pomoc se mezi námořníky už vytrácí.
Abych si spravil náladu vyplouvám na ostrov Capri. Perlu zdejších ostrovů, která se vyznačuje vysokými strmými skalami, divokými útesy z pohledu námořníka sahajícími až do nebe a bezpočtem jeskyní. Nejznámější je „Grotta azzura“, Modrá jeskyně, ale o té až příště. Chvíli se tu koupeme (já ještě ne :-D). Ale už to jde, v této oblasti se usadila velká tlaková výše, a tak se teplota moře ohřívá o stupeň každý den. Dnes teploměr moře ukazuje 23°C. Bohužel nefouká.
Přesto po obědě nabíráme kurz 155° a mizíme na širém moři prostoru nedohledna. Tam někde v dáli před námi je ohromný přírodní maják – sopka Stromboli. Tam teď vedou naše kroky i bílá příď La Grace.
Cestou školíme posádku. Až se moře rozfouká, budeme je potřebovat.
Za lodí vleču návnadu na velké pelagické ryby, uvidíme co zabere tentokráte.

Začíná výprava „Czech Mare“

Klasika, úklid a loučení s dalšími fajn lidmi a pak práce na lodi. Pak lítám po městě a sháním PB, velkou pánev, která zmizela za nevyjasněných okolností a šrouby. V poledním vedru je to peklo. Říká se: „Uvidět Neapol a zemřít“ a je to pravda, i když v jiné souvislosti než autor citátu myslel. Neapol je dnes městem černých a arabských pouličních tržnic. Pro mě je to velká degradace ulic plných honosných paláců. Odpadky na zemi dnes připomínají severní Afriku více než kulturně vyspělý stát založený za základech velkého Říma! :-( No je to na zamyšlenou…
Odpoledne naloďujeme novou partu a začíná výprava pod názvem „Czech Mare“ Více se dozvíte časem.

Chtěli lopaty...

Na jižní straně ostrova jsou termální lázně. Všude po ostrově se platí za teplo unikající z nitra ostrova, ale tady se Čech dostane na pláž zdarma, protože je veřejná. Ischia je známá svým lazebnictvím. I my jsme si sem přijeli nahřát své „mladé“ kosti. Trochu jsem doufal, že tu bude teplejší voda, ale všechny průduchy horké páry jsou v pláži pod pískem. Teplota písku v takovém místě je i 100°C. Taková místa jsou nebezpečná. Ihned jsem zorganizoval několik dobrovolníků a začali jsme kopat termální bazén. Rukama to ale není sranda dělat, a tak kadeti chtěli lopaty. Jako správný velitel jsem je ihned sehnal. Kdyby chtěli bagr, taky bych ho sehnal, ale oni chtěli lopaty, a tak se kopalo. Cílem bylo přivést studenou mořskou vodu do průduchu tepla a vytvořit si horký bazén. To se ale nepodařilo. Voda v bazénu se ohřívala tak rychle, že se koupání provádělo jako smočení a do minuty úprk z vody! No, mít víc kadetů nebo ten bagr, tak bychom udělali bazén o větších rozměrech, kde by ohřátí vody trvalo déle a byla to paráda.
Kolem oběda plujeme dál. Cestou jsme ještě hodili kotvu u ostrova Procida. Tohle město je opravdu nádherné. Barevné domy na skále a ohromná pevnost jsou dominantou místa. I když je odpolední vedro, zlákalo nás to k procházce. Někdo se zastavil u obchodu suvenýrů, někdo v kavárně na nábřeží a já vyrazil na hrad. Ihned přilákal moji pozornost nápis Palazzo D´Avalos stejně jako otevřená brána (časem se ukázalo, že zapomenutá nezamčená). Starý hrad byl v minulosti přestavěn na věznici. Potloukal jsem se těmito prostory a byl nadšený, co všechno tady můžu vidět. Až jsem došel k úplně nové pozinkované bráně. Chvíli to vypadalo, že bych se dostal i přes ni, ale představa, že přelezu do ještě funkční části věznice a budu tam vysvětlovat, že jsem tam omylem, mě přesvědčila, abych to raději neudělal. No nakonec jsem měl průšvih i v té staré části vězení. Nejzajímavější část jsou samozřejmě pozemní kobky a samotky, kde byli vězněni nejvzpurnější vězni. No jo, jenže tu byla tma, a tak jsem s velkou radostí, že si rozsvítím, zmáčkl nejbližší vypínač na zdi. Jaké bylo moje překvapení, že to nebylo světlo, ale zvonek. S rychlostí jsem se začal přemísťovat po budově tmou prostory, kde jsem neslyšel kroky. Pár průlezů okny, několik pater atd. a hlasy se začaly vzdalovat. Ochranka to naštěstí vyhodnotila, jako poruchu, ale do této doby jsem netušil, že v objektu nejsem sám. Konec dobrodružství a rychle ven. Oddechl jsem si až v davu turistů obdivující tuto nádhernou historickou stavbu zvenku!
Po několika výstřelech z děla na pevnost opouštíme tento krásný ostrov.
Večer házíme kotvu u centra Neapole. Noc na kotvě je klidná.

Z Ventotene k Ischii

Hned ráno vyrážíme na ostrov. Někdo na pláž, někdo do kavárničky a já na vejšlap přes celý ostrov. Škoda, že tu nemám Merlina. Ten by byl nadšený a mně na procházky moc chybí. Ostrov sám není nijak velký. 2,5 km tam a 2,5 km zpět. Turisticky je ale velmi hloupě řešení. Cestu lemují soukromé pozemky po obou stranách, a tím pádem nikde nejsou žádné hezké výhledy. Stará římská cisterna a nekropole jsou oplocené objekty, kam se člověk nedostane, a jedinou atrakcí pro turisty je Ornitologická pozorovatelna, což mi přijde málo na tak krásný ostrov. Na druhou stranu, kdo nechodil daleko od hlavního města byl nadšen. Okouzlila ho zajímavá architektura města samotného, domy vydlabané ve skále, krásná černá pláž i hřbitov, kde hrála hudba. Mimochodem, zajímavostí zdejšího hřbitova je i místnost, kde leží nějaká drobnost z vlastnictví všech zde zemřelých…
Samostatnou kapitolou zážitku z této oblasti je pak protější ostrov. Stefano, nebo jak ho místní nazývají Ďáblův ostrov, byl v minulostí věznicí. Vejcovitá stavba podobná pevnosti Boyard byla v době své největší slávy domovem až 600 odsouzenců bydlících zde v 90 celách o ploše max. 6m2. Kdo umí rychle počítat, přijde na to, že jednotlivec zde trpící se musel spokojit s 0,9m2 životního prostoru. V průměru zde naštěstí bylo odsouzenců o něco měně než polovina, takže každý vězeň si užíval svých 2m2 luxusu. Kdysi jsem byl uvnitř, a tak mohu popsat, jak to tam vypadá. Spodní ze tří pater se nazývalo „Peklo“. Cely zde neměly žádné světlo. Prostřednímu patru zajišťoval průduch vzduchu systém dvou mimoúrovňových oken a nejhornější patro přezdívané „Ráj“ už mělo výhled na širé moře přes silné mříže. Samotné cely jsou peklem ve všech patrech. Představte si holé zdi, cosi, na čem jde spát, špinavé umyvadlo a žlab plnící funkci záchodu. V objektu nádvoří je cosi uzpůsobené na tělesné tresty a kaple, do které ovšem vězňové nesměli. Hlas boží či nářky trestaných směli poslouchat jen z ochozů svých cel. Věznice sloužila v převážné míře pro politické vězně.
Odpoledne plujeme dál. Náš kurz je ostrov Ischia. Perla Neapolského zálivu známá svými termálními prameny. Ty teď hlavně zajímají mě. Do odporně ledové vody Tyrhenského moře já nepolezu (v současné době má moře jen 21°C)

Ponza a Ventotene

Nad ránem se před námi objevila Ponza.
Před snídaní jsme hodili kotvu v zátoce východně od města. Celý den se nám lidi courají po ostrově. Je toho tu k vidění opravdu hodně. Pošlu vám pár fotek a uvidíte.
V 16:30 hod. odplouváme na další ostrov. Fouká 17 kn z NW, a tak loď letí pod plnými plachtami se zadním větrem jako pták. Cestou se zvětšují vlny a La Grace sebou občas slušně hodí. Při jednom takovém škubnutí nečekaně přeletěl palubu do 700 metrové hloubky i Iphone. No, focení západu slunce se hodně prodražilo, protože „Co moře schvátí, to už nenavrátí!“
Vytáhl jsem cestou rybářský prut a velkou radost celé posádce udělala barakuda.
Po 22. hodině házíme kotvu v závětří ostrova Ventotene. Je tma jako v pytli.

Cestou k Ponze

Po klidné noci jsme se probudili v nádherné zátoce. Dojem z tohoto místa kazil jen hustý déšť, a tak jsme si po snídani dali chvilku pauzu. V 11 hod.konečně vyšlo slunce, a tak vyplouváme. Další úsek naší plavby vede otevřeným mořem na ostrov Ponza. Je to cca 120 NM, jen my a „oceán“ Je to zvláštní pocit z toho ohromného prostoru kolem. Na lodi je dobrá parta, a tak je tu zase veselá nálada. Do večera jsme dopluli do půlky naší cesty.
Noc je klidná, plná hvězd.