Prostě Itálie

Hned ráno letím na marínu rozhodnutý vyplout na poslední úsek naší cesty. Všechno z důvodu maximální bezpečnosti, vše konzultuju s Markem Turbou. Zaplatil jsem, rozloučil se a najednou sms: „Počkej, vydrž chvíli! Kompletně změnili předpověď!“
A všechno je prd…. 24 hod. okno relativně dobrého počasí po bouři se zkrátilo o 6 hodin. Sakra. Poslední úsek naší plavby je 133 NM a potřebujeme celý den. Hledám řešení. Je jasné, že bez ústupového portu není dobré vyplouvat. V maríně mi řekli, že mi místo pro případný držet nemůžou. Co teď…
Rychle jsem si půjčil auto z půjčovny a na otočku dojel 60 km do portu Santa Maria di Leuca. Tam se ukázalo, že místo mají, a tak můžeme připlout. Prostě Itálie – po telefonu či emailu nic a z očí do očí to najednou jde. Asi nějaké kouzlo. Tak hurá pro loď, plachty vzhůru a plout 25 NM. V maríně jsme přistáli až v 9 PM. Cesta byla pěkná, jen pořád ještě jdou od jihu mohutné vlny. Posádka to ale snášela skvěle, mají pochvalu.

Leje a leje...

Pluli jsme celou noc a ráno v 6 hod. jsme hodili kotvu před portem u města Galipolli.
Hned jak přišli mariňáci do práce, tak jsme se jim nacpali k molu. Přistávali jsme za bezvětří, ale bouře je na spadnutí.
Ve 12 hod. to přišlo. Leje a leje a to bych to uměl říct i slovy klasika! Z maríny se dá dostat jen podchodem pod tratí, nebo přeběhnutí, přes koleje. V podchodu je ale 1,5 m vody a tak jsme raději zvolili možnou smrt pod koly vlaku.
Přes marínu přechází několik front a fakt fouká. I tak jsme museli jít 2,5km pěšky na nákup. Ivoš ale tak „pičoval“ že nám nezbylo než ukecat prodavačku u kasy, ať toho staříka odveze její brácha do maríny i se čtyřmi nákupními košíky. Krátkou procházku starým městem jsme si my ostatní ale nenechali ujít. Na loď jsme přišli dost unavení, ale tu následující noc jsem si v podstatě nelehl. Do maríny stočil vítr vraty vlny a plachetnice se tu začaly tlouct jedna o druhou. Pro jistotu přidáváme pátý mooring. La Grace ale drží.

Náš poslední kurz je Galipolli

Šlo to dobře. La Grace vplula do centra nově vznikající tlakové níže, v níž se udržela celou noc. Foukat začíná až dopoledne. Protivné jsou jen vlny z bouře v kruhu kolem nás. Někdo i zvrací, ale to je malá daň za to jak dobře se posouváme. Zůstat v Tyrhénském moři by znamenalo uletěná letadla na konci tohohle turnusu a lidi zoufale čekající na naše připlutí v Řecku. Odpoledne přistáváme v Crotone a tankujeme 2.700 litrů nafty. Cena, kterou jsem musel zaplatit, mi vyráží dech, ale platím a jsem rád. Že jsme tady. Střed tlakové níže nás opět dohnal a oko se posouvá dál k NE. Je jasné, že rychlost posunu toho útvaru má naši cestovní rychlost. Přehodnocuju plány a hned vyrážíme. Čím dříve budeme blíže našeho cíle, tím lépe. Navíc bouře na severu bude výrazně slabší než na jihu, kde jsme byli předtím.
Čeká nás další noc na moři. Od nástupu této party plujeme prakticky nonstop. Další cíl je Santa Maria di Leuca. Máme rezervaci v maríně už od čtvrtka, takže tam za noc zkusíme doplout. Těsně na hranici ztráty signálu však přišla špatná zpráva. Marína Leuca na zítra ruší naši rezervaci. Teprve teď si zřejmě všimli varování na špatné počasí. Od zítřka už nepřijímají. Jsme na ně velcí, těžcí a jsou plní. No bezva. Doufejme, že jsem se v počasí nezmýlil. Ještě na poslední chvíli se snažím přesvědčit Romču, aby ještě zavolala pobřežní stráž, ať nás ještě ráno pustí do portu jako poslední, ale poslední zpráva, co jsem zachytil byla, že už to nepovažují za možné. Měním kurz do Tarentského zalivu. Jsme na otevřeném moři a nebe kolem je plné bouřkových mraků. Blesky bičují oblohu a La Grace pluje do neznáma. Na návrat už je pozdě. Náš poslední kurz je Galipolli. Pokusím se ráno schovat svou loď tam…

Nikdo nás nechce

Hned ráno nás opouštějí staří kadeti. Na Stromboli jsme nedopluli, ale i tak na ně budu vzpomínat rád. Byli fajn…
Celý den pak sbírám kadety nové. Ty hrdiny, které podle předpovědi čeká největší dobrodružství letošní sezóny – průlet twisterem. V Ionském moři se rapidně kazí počasí. Před měsícem se tu dokonce vytvořil hurikán a všechno nasvědčuje tomu, že tuhle oblast čeká další. Začínám shánět bezpečné porty. Nikdo nás ale nechce. Anglické emaily zůstávají bez odpovědí. Necháváme si je překládat do italštiny, a to pomáhá. Pro mnoho marín jsme velcí nebo těžcí, ale situace je vážná, a tak nám pár míst slíbili i komerční porty přes šéfa pobřežní stráže. Doplutí do Řecka včas však úplně nevypadá :-( Dokonce vážně uvažuji o tom následující plavby zrušit. Nakonec se ale rozhoduji vystřídat narychlo jižněji a sám s Ivoškem vyrazit na nákup potravin. Všechno je tady ale daleko, do kopce a drahé. To je něco na našeho dědka! Cestou sem létala vzduchem přirození a cesta nám skvěle ubíhala.
V 17 hod. jsme konečně byli všichni. Jedna rána na rozloučenou a na noc vyrážíme na ještě stále nerozbouřené Ionské moře. Průjezd úžinou byl načasován skvěle, a tak La Grace letí 9 kn rychlostí s proudem v zádech. V kanále je běžný provoz a místní mořské panny nezničili naše přesvědčení tudy proplout. No, možná bychom si s Sharkim dali říct, ale uši ucpané špínou z každodenních prací nám zachránily život stejně jako Odysseovi pomohl vosk neslyšet volání přírody v těchto zrádných vodách.

Kdo vlastně ty meteorology platí? :-D

Fouká slabě a předpověď je, že to má utichávat. Taháme plné plachty na předním stěžni a mizíme po větru směr Messina. Cestou nás kontroluje hlídka pobřežní stráže. Doklady si předáváme podběrákem na ryby v 4-5 kn rychlosti :-D
Je to prima, jenže náhle jsme vyjeli z dosahu stolové hory nad námi a začalo foukat přes 30 kn. Brám se zrefoval sám, protože otěže nevydržely tlak nárazu větru. Košovku jsme stihli sundat sami. Na rychloměru La Grace se znenadání objevilo 8-9 kn. Fakt bezva. Kdo vlastně ty meteorology platí? :-D La Grace plula k Messině a já začal řešit, kde ji tam schovám. Mnohasetmetrové hloubky v průlivu nedovolují hodit kotvu a marína Messina má pouze plovoucí mola, která bychom jim v tomhle počasí utrhli. Než jsem to vymyslel, bylo po větru. Co teď, jachting je nuda, když nefouká. Řešení se našlo během chvíle. První se svlékl a skočil do vody, za ním další a další až bylo moře plné mých lidí. Naházel jsem za nimi záchranné kruhy, aby to nevypadalo blbě, kdyby zase přijela pobřežní stráž. Jenže někomu to začalo připadat jako stolky na baru a tak se na nich znenadání začal objevoval RUM. Je krásný slunečný den, nikde nikdo na míle daleko a tak někdo zvolal. Pije jen ten kdo nemá plavky. A náhle zasypalo mou palubu množství kalhotek a podprsenek. No vidět tohle pan farář z Mesíny, to by přikrejval Kelišové oči!!! Já ani Sharky jsme neprotestovali. Je to Jako by vám někdo dal alespoň na půl hodiny volno a ke svačině vám půjčil časopis „Playboy“ No, pěkné holky nám jezdí na LG! :-D
Náhle se rozfoukal vítr a bylo po zábavě. La Grace se zase začala naklánět pod poryvy větru. Zřejmě boží trest za ten zážitek, a tak plujeme dál. Do večera jsme sice nedopluli až do Messiny, ale skoro.
Díky kamarádovi jsme sehnali místo v malém rybářském portu zvaném Scilla.
Rozlučkový večírek byl prima. Už dávno jsem si na téhle partě zvykl na to, že nám tu hrají dokonce dvě kapely naráz. Fakt na jedné lodi. No neuvěřitelné! Rád jsem je poslouchal dlouho do noci, ale držet tempo s nimi v tomhle věku už nedokážu :-D
Banální historkou se té noci stal skok po hlavě jednoho z kadetů z osmimetrové zdi mezi betonové ježky portu. To by bylo na dlouhé vyprávění. Překvapující je, že nejen přežil, ale i odešel po svých.

... a na budíčku jsou všichni živý!

Po ránu koupačka a pohodička. Samotného mě překvapilo, jak je ještě teplá voda. Rozhodl jsem se toho využít a opět nechat kadety vydrbat trup lodi. Je to těžká práce.
V 10 hod. odplouváme, s přibývajícím větrem objíždíme Capo Vaticano – oblíbené rekreační místo plné krásných pláží.
Cestou jsme náhle zjistili, že se podpalubí plní kouřem. Evidentně šlo o spaliny z motoru. Vyhnali jsme všechny lidi ven a Sharki hledal závadu. Jako na potvoru to bylo pod zaizolovanou částí vejfuku za směšovačem. Počasí se horší. Vítr už zase překračuje 25 kn. Ach jo, začíná mi být našeho strojníka líto. Tak zase do práce. V lodi jsme otevřeli všechna okna a udělali průvan. Takovouhle práci si snad nepřeje ani silnej kuřák. I když Ivoš si v kuchyni prozpěvoval o „kolalokově limonádě“ a liboval si, že ušetří za cigára.
Zastavil jsem La Grace u Palm Beach. Je tu marína, do které se sice nedostaneme, ale drží nám kotva a je čas ten vejfuk rozebrat a zavařit. Kadeti šli zatím na prohlídku města, ale nadšení se nevrátili. Prý je to všude hrozný bordel. Nikde nejsou popelnice, a to je průšvih.
Protože práce na vejfuku pokračují, rozhodl jsem se zabavit lidi jachtingem na „čmeldovi“.
Loď je krytá skalami, ale už kousek za ní fouká jako blázen. V 25 kn větru už to chce trochu umět jezdit. A ejhle. Co čert nechtěl, jedna z posádek se cvakla. Vyrazili jsme jí s Sharkim na pomoc a cestou přemýšleli, jak to provedem. Čmelda totiž nikdy pod vodou nebyl. Dotáhli jsme ho pod vodou až k lodi a tam ho zvedli jeřábem. Vše dobře dopadlo a byla to jen legrace.
Každý večer a noc je na palubě mejdan. Nechápu, jak to všichni vydrží. Spát se běžně chodí až ve 4, či 5 hodin ráno a přitom v 7:30 hod. jsou na budíčku všichni živý!

Ivo dělá tortily

Po ránu jsem si byl pokecat s jedním Italem v maríně ohledně vyhození odpadků, ale zjistil jsem, že mluvím italsky líp než on. Ani v době, kdy jsem zjednodušil jejich jazyk na slova typu: „vetro“ (sklo) a pro jistotu ještě posílil význam toho slova ukázkou cca 100 ks lahví od různých piv a jiných alkoholů, tak nic. Holt od napolitánštiny jsme se přiblížili k siciliánštině v kombinaci s arabštinou – no, zlatá Elba. Nicméně na obhajobu toho kluka musím uznat, že byl milý a uměl používat mobilní translátor takže jsme se dohodli. Na magickém displeji se objevilo hoďte to tam, čímž myslel popelnici, u které už jsme 30 minut stáli, a bylo. Taky je zajímavé sledovat jak Italové důsledně třídí. Oni mají jednu popelnici, na které vyjmenují vše, co má mít člověk roztříděné – no pecka!
Hned potom jsme odpluli. Krásně fouká. Sice je v nárazech 20 kn, ale je klidné moře a loď pohodlně pluje na jih zálivem.
A pak to nastalo:
Do kapitánské kajuty zavanul pach kouře a pálícího se plastu. Koukli jsme na sebe se Sharkim a vyrazili k požáru. O tom, že někde hoří nabíječka z Číny nebylo pochyb! Jaké bylo naše překvapení, když jsme doběhli s hasičáky až do kuchyně a Ivoš nám suše zdělil:
„Co tady blbnete! Já si tu dělám tortily!“ :-D
Asi za 10 minut přiběhly do kapitánské dvě holky, že určitě někde hoří plast. Jak byly překvapené, když jsme vybuchli smíchy a nic neřešili. Jen doufám, že příště, až bude hořet, nebudem se jen smát Jinak byl dnes super jachtařský den. Vítr 20 kn bok až zadobok. Dosvištěli jsme až po Tropea.

Meteorologové měli pravdu!

Nevěře předpovědím jsem nechal ve 3 hod.ráno vytáhnout kotvu a vyplul na prvních 20 NM ze 70 NM směrem ke Stromboli. Zatím ovšem do rána opatrně podél pobřeží. Marek Turba mi však říkal, že bouře 30 – 40kn na otevřeném moři skončí až odpoledne. Zpočátku to to vypadalo, že mám pravdu já, ale za rohem se vše rapidně začalo kazit. Vítr i tady byl 25 kn, a tak jsem se rozhodl na snídani hodit kotvu u pobřeží a plán s Lipary přehodnotit. Určitě bychom se tam dostali, ale jak bychom loď dostali zpět už je ve hvězdách. Meteorologové měli pravdu!
Odpoledne se vítr začal utišovat. Podél břehu to však plachtilo. Někdy víc, někdy míň, podle hor či údolí. Později se vítr strašně začal točit a plachty jsme předělávali snad desetkrát.
Na noc to lehlo úplně. V moři plavalo mnoho stromů, a tak jsme celý den chytali větve na háčky místo ryb a po setmění se raději zakotvili úplně.

Scario - znamenité místo. Máme vodu, chleba, benzín, PB i pivo.

Do 2 hod. do rána jsme dopluli až do Scario. Jedné z mála posledních možností nabrání vody před ostrovy. Hned po snídani jsem vyrazil do portu. Potkal jsem pár místních týpků a poptal se po možnosti nabrat vodu. Port je pro cca patnácti metrové lodě, a tak jsem je nechtěl děsit variantou jakou vobludu sem chci dostat. Molo je tam děsný. Samej roh a hrana, ale nikdo nic nenamítal, a tak jsem si došel pro LG a začal manévrovat. Otočka o 180° a pak přistání u návětrného mola mezi dvěmi jachtami a k molu, co se o něj můžu opřít jen způlky. No bezva. Naštěstí to klaplo na výbornou, i když se na to přišlo podívat půl vesnice. Jak ale La Grace dostanu ven jsem zatím netušil :-D No, teď jde o to hlavně nabrat vodu. Podle mých informací jsme na suchu. Trochu mě překvapilo, že Sharky vyhrabal ještě tajných 1.000 litrů, ale OK.
Za 2 hodiny jsme měli vodu, chleba, benzín, PB i pivo. Znamenité místo to Scario.
Odpoledne plujeme dál.
Navečer vítr zesílil na 30 kn, a tak jsem zvolil schovku v jedné ze zátok u pobřeží. Lipary jsou nádherný cíl, ale nic na nich není kryté před SE bouřemi. Co bude dál se uvidí….
Listovaní donekonečna všemi servery s počasím a telefony s kamarády meteorology mi zabralo celou noc až do 3 hod. ráno.

„Uvidět Neapol a zemřít“,

Ráno jsme na břeh odvezli poslední zbytky staré posádky a zaspali s odjezdem. Vytáhli plachty a vypluli na širý Neapolský záliv. Jenže ejhle. Nejdříve se opět přehřál generátor a hned na to motor nenaskočil. Naštěstí je krásný den a dá se tu plachtit až do večera. Co je generátoru ještě nevím, musí zchladnout, ale závada na startování motoru je fakt kuriózní. Explodovala jedna ze startovacích baterii. No, prostě „bum“, ve strojovně se rozletí plastový kryt baterie, všude bordel a vy nechápete, co se stalo. Prostě opět nějaká Čína.
Aby toho nebylo málo, marína Stábia, která nám slíbila emailem vodu, si to prostě rozmyslela. No, že nám napsali cenu jinak a že to mysleli jinak atd. „Kecy v kleci“ Situace z jara se opakuje – tehdy se nám podařilo natankovat až po 3,5 týdne. Ital peníze nepotřebuje a cena pod 400 EUR za vodu pro něj není nijak zajímavá! A to pozor, to se ještě člověk musí doprošovat. Ve skutečnosti v 90% o tom, že potřebujete vodu, ani nezačne uvažovat. Oni jsou soukromá marína. Stání jsou prodaná celoročně a i když je celé hlavní molo po sezóně prázdné, ho nezajímá. Situace se opakovala, když jsme je poprosili o vyhození odpadků. Prostě nezájem. Odpoledne už jsem byl tak naštvaný, že se nedivím, že jim ten bordel lidi hodí do moře a přestanou to řešit jako slušný lidi.
Nabíráme kurz na Capri a cílem je hlavně se dostat odsud. Z místa kde je tak krásná příroda, že si ji tu lidi ani nezaslouží. A to už se ani raději nechci pouštět do diskuse, že tak nádherné město, jako byla Neapol, lidi naprosto hloupě darovali přistěhovalcům. Honosné domy s římskými sloupy v průčelích mají zoufale zatlučená okna prkny napříč a vyvalené mříže na branách. Stovky let se tady stavěly kostely a ty teď chátrají a na jejich místech rostou mešity. Za městem rostou slamy z palet, igelitu a plechu. Já nejsem rasista, mě je těch lidí líto. Arabům pomáhám každoroční finanční podporou při opravách La Grace v Africe a vlastně je mám i rád (mluvím o svých přátelích na severu Afriky). Nemluvě o tom, že k nim stále cítím dluh i dík za La Grace. S černochy dokážu žít v jejich zemi, kde cestuju, abych je pochopil, ale dívat se na zpustošenou Neapol plnou špíny z odpadků, gangů, chaosu a drog prostě nedokážu!!! I dnes platí „Uvidět Neapol a zemřít“, jen v jiném významu, než kdysi. Ten kdo tohle dopustil, by si zasloužil rozbit hubu, a ten kdo tohle chce udělat z celé Evropy, taktéž. Kdo tomu nevěříte, jeďte se podívat do Neapole, ať víte co nás čeká, jestli se rychle nevzpamatujeme. A dost – konec politiky…